Kdysi jsem si dala předsevzetí, že na blozích nebudu psát nic ze svých osobních vazeb a rodinných příběhů. Obvykle takové příběhy stejně zajímají jen rodinné příslušníky. Ale s odstupem času musím uznat, že tento příběh mojí babičky z roku 1914, kdy jí byly čtyři roky, má co říct právě dnes mnoha lidem masírovaným médii a PR agenturami současnosti.

Moje babička pocházela z vesnických poměrů a z kraje šumperských čarodějnic, konkrétně ze Sudkova. Dědeček se narodil na sousední vsi s povedeným názvem – Dlouhomilov. Příběh mojí babičky se datuje do roku 1914, udál se tedy před sto lety a několika dny. Začal hodně špatně. Ale nebojte se, nejde o hru na nervy, vše dopadlo dobře. To je jasné už z toho, že babička ze Sudkova později s dědečkem z Dlouhomilova vychovala dcery a ty zase svoje děti.

Tehdy čtyřleté dítě z malé moravské osady Sudkov pokousal pes, infikovaný vzteklinou. Pokousání nebylo tak devastující, jako byl jistý ortel smrti děvčátka, pokud se nesežene lék proti vzteklině. Kde ho ale vzít? V Sudkově nebyl, na Moravě nebyl, ani v Praze tenkrát nebyl k mání. Byl až v daleké Vídni.

Před sto lety sice svět nepropojovala agresivní média, ale i tak se stalo, že vídeňská nemocnice přijala moravské děvčátko na léčení. Děvčátko samozřejmě neumělo ani slovo německy, tam zase nikdo nemluvil česky, rodiče museli doma pečovat o hospodárku, a tak v té době, kdy žádní klauni neobráželi dětské nemocniční pokoje, neexistovaly elektronické slovníky, ani telefon se nedal použít na lince Vídeň – Sudkov, děvčátko jako sirotek a zároveň malá rarita nejprve bojovalo o život a později se uzdravovalo za zájmu místní veřejnosti.

Vlastně děvčátko ani neleželo na dětském oddělení, tak to tenkrát nechodilo. Jednoduše se léčilo spolu s dospělými. Ti s ním komunikovali, jak se dalo, oblíbili si ho, naučili je velmi slušné základy němčiny, se kterými spokojeně vydržela po celý svůj život, a darovali děvčátku vždy nějaký drobný penízek. Po týdnech náročného a asi velmi nepříjemného léčení se vrátila domů uzdravená, s mnoha pěknými zážitky a vzpomínkami na celý život a s pytlíkem drobných mincí z daleké velké Vídně tahle malá holčička nemajetných rodičů, kteří byli známí akorát tak v nějakém zapadákově Sudkově, poblíž onoho Dlouhomilova.

V tomto příběhu šlo o skutečně špičkovou léčbu té doby, které se domohlo dítě naprosto bezvýznamných a nemajetných lidí z chudého kraje. A zároveň nešlo a kolosální předvádění světu, jak ve Vídni přijmou malého černouška a odléčí za nepředstavitelnou sumu včetně pohostinnosti i pro jeho rodiče, zatímco občanům by média zprostředkovala sdělení, že špičková léčba nemůže být přístupná všem. Dnes však mnozí naši politici a zdravotníci propagují právě tento názor a dodávají, že právě tak je to správné.

Převzato z JanaSimonova.blog.respekt.ihned.cz se souhlasem autorky (její další blog: Blog.digizone.cz/simonova)