Život jsou výhry a prohry. Za mnohé si můžeme sami, za některé ne. Poslední dobou mám dojem, že si všechno kazím tak nějak sám.

Bývá to ve vlnách. Půl roku nic a potom během jednoho týdne třeba tři, čtyři. Možná to znáte. Na vašem zvonícím telefonu se objeví neznámé číslo. Někdo neznámá čísla nebere vůbec, já vzhledem ke své profesi nikdy nevím, co se děje, a tak zvedám.

Na druhé straně se ozve rozradostněný hlas a začne mi klást otázky. Občas mne rovnou osloví mým jménem, což mě vždy lehce rozruší, neboť číslo mého mobilu nelepím na stožáry městského osvětlení. Většinou se však zeptá, jestli jsem to opravdu já. Pokud potvrdím svou nepatrnou identitu, ona osoba začne předstírat neuvěřitelnou bodrost, občas dělá, že se léta známe a že jen běh času a starostí mi vymazal existenci volajícího z paměťových center mozku. Projev tohoto pouťového mámiče je také charakteristický tím, že do každé věty vloží mé jméno. Nevím, jestli školitelé na to mají nějaký befel od svých guru, ale slyšet své příjmení každých pět vteřin začne být po cca minutě docela otravné. Přiznám se, že jsem od přírody zdvořilý, a tak jsem - zejména zpočátku podobných telefonátů - začal klást doplňující otázky, zejména stran času a lokality, kde jsme se naposledy s volajícím viděli či slyšeli. Protějšek znervózní a přejde k meritu věci.

Jako z udělání je ten starý bodrý brach členem nějaké společnosti (názvy jsou roztodivné, velmi barvité, pro zvýšení efektu proloženy slovy jako „corporation“, „royal“ atd.), jež je už dávno etablovaná na trhu s různými finančními produkty a dle něj jsem poslední ve střední Evropě, který o ní ještě neslyšel. Onen hlas mne začne zpovídat, jestli se vyznám ve finančních derivátech, forexových obchodech a mnoha dalších velmi exoticky znějících slovech. Připouštím váhavě, že tak úplně nevím, co to je. V tom okamžení se můj mobil něžně rozzáří přenosem nadšení z druhé strany, kdy mě zcela neznámý člověk začne poučovat.

V drtivé většině se dozvím, že jsem sice finanční neandrtálec (to je vysloveno samozřejmě velmi kulantně), ale že není vůbec, ale vůbec nic ztraceno. Že právě jejich společnost se ustanovila pro tyto účely a bude mezi námi tupci rozsévat dobro. Že pouze jejich skupina je skvěle vybavena, vyškolena a že jejich dosavadní klienti už po roce „spolupráce“ cucají někde suché Martini na své vlastní jachtě v Monaku. Stačí jen taková drobnost - totiž poukázat na nějaké konto pokud možno tučnou (tedy aspoň šestimístnou - trochu málo, lépe však sedmimístnou) částku a o ostatní se nemusím starat. Její procentuální zhodnocení je ohromné, jištění vkladu je lepší než pojistka zlatého pokladu USA ve Fort Knoxu. V podstatě je mi sděleno, že teprve nyní mi začíná opravdový život, ten můj dosavadní byl trudný, nuzný bez špetky elánu a vůkol šedivý.

Onen mluvčí (kterého samozřejmě neznám a on samozřejmě nezná mne) je k nezastavení. Jednou jsem ho nechal mluvit asi tři minuty a vůbec jsem nepostřehl, kdy se stačí nadechnout. Teprve po oněch třech minutách si uvědomil, že hovoří pouze on, a tak se ozvalo „slyšíme se?“ a když jsem zlomyslně odpověděl, že ne, začal úplně stejně od počátku, stejná slova, stejné obraty a mámení. Jen tón byl lehce vyšší a rovněž kadence, takže jsem vyloučil, že jde o kompjútr.

Jak jsem psal, tyto telefonáty přicházejí vždy ve skupinách v jednom krátkém období. Ten první volající mne vždy trochu potěší, nechám jej vymluvit a pak mu sdělím, že jsem momentálně v těžkém mínusu, plajte, a přemýšlím, jak uspokojím finanční úřad v březnu. Jednoho jsem požádal, jestli by mi nemohl půjčit padesát tisíc jako drobný foršus, který mu hravě splatím z těch miliónů, co mi to za rok hodí. Hovor překvapivě ihned ukončil. U těch dalších jsem už stručnější, většinou jim sdělím, že to nejsem já, ale Mata Hari nebo nově Jiří Kajínek (ano, ten propuštěný, přidám na hloupý dotaz).

Přesto se nemohu zbavit pocitu, že jsem třeba opravdu promarnil nějakou životní šanci koupit kousek Sahary v republice Džibuti, kde se následující rok najde ropné pole, a tak se zapojit do té řady nic nedělajících šťastlivců, kteří si nešlapou po svém štěstí, ale prozíravě poslali do neznáma rodinné úspory.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora