Neviditelný pes

FEJETON: Jak se mám

30.3.2020

V nastalé karanténě mi volají různí lidé, aby se mě zeptali, jak se mám, a jistě nejsem jediná, otázkou „Jak se máš?“ začíná skoro každý druhý telefonní hovor. Je sice pravda, že jsme zvyklí telefonovat, když potřebujeme něco vyřídit – teď najednou ale cítíme potřebu volat „jen tak“, zvlášť těm starším, aby si nepřipadali osamělí. Osamělá si nepřipadám – sama také občas někomu zavolám, i když zrovna nic konkrétního nechci.

Ve srovnání s drtivou většinou ostatních důchodců jsem na tom dobře, léta jsem zvyklá sedět den co den u počítače a překládat a na tom karanténa pochopitelně nemá co měnit. Nepříjemné je, že se nemůžu vypravit do knihovny, abych si dohledala přesné citace nebo si prostě půjčila knížku, na kterou mě upozornil text, jejž zrovna překládám, a kterou bych si ráda přečetla. Pokládám to za odklad, jsem pevně přesvědčená, že se knihovny zase jednou otevřou, takže si vždycky jenom postěžuju Davídkovi, že si budu pomalu muset začít psát, co budu potřebovat, až to půjde.

Daleko víc mi ale schází možnost sejít se v hospodě s kamarády nebo si zajít do kina, do divadla nebo na výstavu. Ano, kulturní instituce dělají, co mohou, aby své zavření publiku nějak vynahradily, jenže to není ono, pro mne je to jen náhražka. Plné hlediště je prostě něco jiného než můj pokoj s počítačem – a naše kočky mi zcela odmítají dělat společnost, nezajímá je, co se odehrává na obrazovce.

Ještě k tomu teď hrdinu vzpomínkové knihy, kterou překládám, právě zavřeli, a tak popisuje, jak je člověku první dny v cele. Je to kniha mého ruského kamaráda Saši Podrabinka a mohu při jejím překladu porovnávat poměry v Moskvě v sedmdesátých letech s poměry v téže době v Praze. S trochou ironie bych mohla říct, že jsme na tom podobně – tedy Saša právě uvržený do vězení a já v karanténě. Samozřejmě hrozně přeháním, sama dobře vím, že vězeňská cela i společnost, kterou v ní člověk mívá, vypadá setsakra jinak než domov – ale když si vybavím svou vlastní vězeňskou zkušenost, je v té vzpomínce vlastně nejhorší, že člověk nemůže ven. Já sice ven můžu, ale je mi to málo platné, když nemůžu tam, kam bych ráda, tam mají teď všude zavřeno…

S velkou lítostí myslím na to množství ostatních, kteří nejsou desítky let zvyklí sedět doma a nemají žádný překlad, aby se mohli utěšovat, že jsou na tom pořád ještě dobře. Ale možná bych se radši měla srovnávat s Davídkem a Chaluhou, ti jsou přece taky pořád zavření a nemůžou ven, což já můžu. A nestěžují si, pokojně posedávají na křeslech a polehávají na posteli, dokonce občas dávají najevo, že jsou docela spokojení. Už v duchu vidím, jak obrůstám srstí, protahuje se mi čumák, uši špičatí a vzadu mě začíná svědit klubající se ocásek.

Ne, to radši ne, stejně by se mi asi nepovedlo najít v sobě ten kočičí klid a smířenost s omezeními bytu. Radši si vymyslím nějaký pevný denní režim a budu ho pečlivě a s mírnou nechutí dodržovat.

LN, 27.3.2020



zpět na článek