Se Šopou jsem se poznal někdy v osmdesátých letech. Má pochopitelně své občanské jméno, ale protože za každým třetím slovem říkal „kurnik šopa“, nikdo mu neřekl jinak než Šopa. Poznal jsem ho na jedné šachtě, kde jsem tehdy pracoval. Byl tam dosazen oficiálně jako referent na personálním oddělení, ale ve skutečnosti zastával funkci předsedy stranické organizace (tehdy byla jen jediná stranická organizace). To se tenkrát tak dělalo všude, rodná strana tím šetřila peníze za aparát. On sám vždycky říkával, že by mohl být kurnik šopa daleko výše, ale že to má kurnik šopa podělané, protože ten blbec, jeho bratranec, po osmašedesátém emigroval do Rakouska. Mezi námi, jestli byl někdo blbec, tak to byl Šopa. Všechny texty, které kdy na personálním oddělení vypracoval, se hemžily pravopisnými hrubkami, které musely jeho kolegyně opravovat. To se vědělo a všichni to v té době brali jako nutné zlo.

Po letech jsem se jednou vypravil do místa svého tehdejšího působení. S kamarádem, který mě vezl autem, jsme jeli nově vybudovanou výstavní čtvrtí rodinných domků, mezi nimiž jako neskutečná obludná forma podnikatelského baroka stál neuvěřitelně kýčovitý „Southfork Ranch“. Soubor na sebe naplácaných budov musel stát pěkných pár milionů. Ano, uhodli jste. Jeho majitelem byl a snad ještě je onen Šopa. A tak jsem si nechal vyprávět historku o tom, jak se blbec Šopa stal milionářem. Tím pochopitelně nechci říci, že všichni milionáři udělali stejnou kariéru jako Šopa. Naopak - vím, že je více těch, kteří se stali úspěšnými díky svým schopnostem. To jen na okraj.

Podle vlastního vyjádření, se Šopa hned po revoluci vydal za svým bratrancem do Rakouska. Ten totiž, díky svým schopnostem, zastával poměrně významný post v jednom ústavu na výrobu složitých a velice drahých přístrojů. Ústav je nejen vyvinul, ale také prodával do celého světa. Když Šopa plakal bratranci na rameni se slovy „my jsme tady za Husáka trpěli a vy jste si, kurnik šopa, v emigraci žili jak prasata v žitě“, nabídl mu, ten zřejmě slušný muž, aby tedy zkusil prodávat jejich přístroje u nás. Nebyla to nabídka nějak lukrativní, neboť jeden přístroj přišel na naše peníze na několik desítek milionů. Ona rakouská firma jich prodávala do zemí na celém světě ročně pouze několik desítek. Tomu odpovídala také nabídnutá provize v údajné výši šesti milionů korun. Nu a za pár měsíců si Rakušané sedli na zadek. Šopa jich v prvním roce prodal asi dvacet. Kouzlo jeho úspěchu bylo jednoduché. Dvě třetiny své provize vyplácel na místě odpovědným pracovníkům zařízení, která přístroj zakoupila. A odolejte obálce se čtyřmi miliony. Zlí jazykové tvrdí, že mnohý z těchto přístrojů leží někde v různých skladech ještě v původním obalu.

Bral jsem tu historku s určitou rezervou, ale byla dost pravděpodobná. Šopa totiž nepatří k lidem, kteří by mohli zbohatnout poctivě. To mi bylo jasné již dávno. Co čert nechtěl, druhý den jsme šli s kamarády na pivo, a kdo neseděl u barového pultu nové luxusní restaurace. Šopa. Zapomněl jsem říci, že mi kdysi ve své funkci tak trochu hodně ublížil. Ale nad těmito příhodami jsem dávno mávl rukou. Nevím, jestli to bylo svědomí, to on nikdy asi neměl, ale hlásil se ke mně zřejmě stejně tak, jako kdysi ke svému rakouskému bratranci. Já jsem to tenkrát, kurnik šopa, tak nemyslel, povídal mi úvodem. Ale to přece znáš, trpěli jsme všichni. Překousl jsem to, protože zvědavost byla silnější. A tak jsem si tu historku vyslechl ještě jednou. Ve své podstatě byla stejná, jako v podání mého kamaráda. Pouze byla doplněna asi dvacítkou „kurnik šopů“ a poznámkami o tom, jakou úžasnou dobu svobody prožíváme, když je tak nakloněna podnikání. Pochopitelně, že jsem se zajímal, jak Šopa bohatl dál, když tuto zemi zaplnil těmi drahými přístroji, protože je přece nemůže prodávat do nekonečna. Jeho vysvětlení bylo prosté, leč dost zrůdné. Prodávám, kurnik šopa, něco jiného. Je to levnější, ale zase je toho víc. Teď už na to mám ale lidi. A kupují to ti, kdož dostali první provizi. Já si je umím najít, na to jsem kurnik šopa machr. Ale mám je v hrsti, chápeš?

Ano. Šopa nás měl v hrsti již tenkrát, a mám obavu, že to platí i dnes.