Klidně to můžete brát tak, že se nestydatě vytahuji, ale tak to prostě je. Jsem několikanásobná mistryně světa v lyžování. A byla jsem jí už dávno před Šárkou Záhrobskou-Strachovou...

Moje jízda pro zlato ve švýcarské Crans Montaně (1990)

Že nevěříte? Ani se vám nedivím. Zapomněla jsem totiž dodat, že jsem bývala šampionkou jen mezi novináři.

Od roku 1956 totiž existuje Mezinárodní klub lyžujících novinářů (Ski club international of journalists, SCIJ), který sdružuje lidi z médií milující hory. Tak se každoročně dvě stovky žurnalistů sjíždějí na různých místech světa od Kanady přes Alpy, Pyreneje, Kavkaz až po Japonsko a organizují si své vlastní lyžařské mistrovství světa.

A protože my Češi jako národ lyžovat umíme, a já jsem věrnou dcerou tohoto lyžařského národa, jezdila jsem dobře ve slalomu i na běžkách, takže jsem žurnalistické šampionáty párkrát vyhrála a nejméně deset let po sobě jsem vždycky stála na bedně.

Dlužno však dodat, že ačkoliv se žurnalistické šampionáty organizovaly opravdu docela profesionálně, výkonnostní úroveň mnoha kolegů bývala hodně různorodá. Třeba slalomáři z Izraele celý kopec plužili, zatímco Tunisané dělali mezi brankami i několik kristiánek, když si chtěli přibrzdit. A závodům v běhu obvykle předcházela instruktáž místních borců z lyžařské školy, kteří vysvětlovali méně sportovním novinářům, že krok na běžkách je střídavý, tedy že rukama a nohama se kmitá v protipohybu, nikoliv pravou a levou končetinou zároveň.

Lyžování na ledovci (2014)

Díky novinářskému ski-klubu vám ale mohu vyprávět, jak se lyžuje v různých částech světa. Třeba ve Švédsku běhají po sjezdovkách stáda sobů. V americkém Utahu je zvykem házet na konci sezóny na větve stromů podél lanovek dámské spodní prádlo. I v mormonském Salt Lake City tak visí ze stromů podprsenky, kalhotky a košilky, zatímco televizní programy prudérně přetáčejí dopředu všechny choulostivé scény v mládeži nepřístupných filmech.

Japonci zase mají kolem Nagana hory, které se opravdu jmenují japonské Alpy. A lyžaři na sjezdovkách vypadají jako mravenečci. Lyžují totiž strašně pomalu a výcvik se vede vždy ve velmi početných skupinách. Zatímco u nás má instruktor maximálně na starosti deset lidí v družstvu, v Japonsku se učí najednou plužit i padesát začátečníků, čímž zcela zašpuntují sjezdovku.

Můj manžel vítězí v Quebecu (1991)

Naprosto úžasné jsou hory v kanadském Québecu. Sjezdovky se kroutí nad širokou řekou Svatého Vavřince, která vypadá jako moře. Voda je v ní slaná, takže frčíte na lyžích z kopce a v dálce hluboko pod vámi stříkají vodotrysky, jak do ústí řeky připlouvají obrovští kytovci. Prostě Kanada je lyžování s velrybami. Tam jsem také poznala svého muže, když i on se stal šampiónem. V běhu na lyžích - elegantně „kopnul“ do cíle svou botu, zatímco jeho sok se pokusil vyhrát skokem plavmo. Tenkrát jsem se ho coby viceprezident SCIJ pro technické parametry závodů zastala a od té doby jsme spolu. A lyžujeme pro radost dodnes... na běžkách, na sjezdovkách i v terénu. Byť dnes už mám - jak občas zachytí kamery - poněkud „babózní“ styl.

A teď hádejte, která závodnice ze snímku dole vyhraje? No, ta zkušenější vepředu přece! Má totiž díky koláži a Photoshopu před tou mladou 25 let náskok.

Já a já... (2015 a 1990)

Převzato z blogu autorky s jejím souhlasem