19.4.2024 | Svátek má Rostislav


FEJETON: Jak jsem si „značkoval“ teritorium

10.8.2020

Je nádherné míti psa. Zejména tehdy, kdy jste s ním díky radám jeho dodavatelů – v mém případě tádžických nomádů z pohoří Ťan Šan - navázali ten správný vztah. Můj stře­doasijský pastevecký pes Bak vyrostl z pětikilogramového štěňátka s obrovskými tlapami v pětašedesátikilového psího kulturistu. Špičáky měl téměř čtyři centimetry dlouhé a s trpělivostí sobě vlastní jimi doká­zal „rozlousknout“ i ten největší hovězí kloub.

Než jsem si ho z Tádžikistánu odvezl, setkal jsem se s lidmi, tádžickými nomády, kteří měli středoasijských pasteveckých psů celou smečku.

Bak

Pastevecký pes je vývojovým předchůdcem psa ovčáckého. Tato nádherná, výjimečně odvážná a silná zvířata se přidala k lidem před řadou tisícovek let. Na rozdíl od psů ovčác­kých však tito psi poskytují lidem pouze službu „strážní“. Své bezpečnostní služby vyměňují za kosti, vnitřnosti a další zbytky zvířat poražených rodinnou skupinou nomádů. V nouzi si také si sami loví – zejména sviště, psouny a další drobné hlodavce.

Po svém narození mají tito psi převislé uši a dlouhý ocas. Vzhledem k potenciálu jejich využití (napadání nebezpečných tvorů – vlků, medvědů, rosomáků a zvířat jim podobných) jim nomádi z ochranných důvodů v dětství kupírují uši i ocas. Díky tomu štěňata středoasi­atů vypadají téměř jako medvídci. Ale při svém případném „bojovém nasazení“ tím získávají výhodu. Kdyby totiž měli stále své dlouhé uši a ocasy, pak by je smečka spolupracujících vlků snadno roztrhala na kusy. Přesto, že kolem krku mají jakousi hřívu a spoustu volné kůže. Když je ale nemají za co držet, je těžké zakousnout se jim do zranitelných oblastí těla. Jsou to ti praví psí bojovníci. Nindžové.

Od tádžických nomádů jsem se dozvěděl, že musím mladého, rostoucího středoasij­ského psa permanentně vychovávat, jinak by z něj mohl vyrůst i zabiják. Náčelník té no­mádské rodiny mi předvedl, jak mám postupovat.

Přivolal k sobě toho největšího psa (takzvaného alfa samce) a pak se mu svými zbývajícími dvěma zuby zakousl do kůže na temeni jeho hlavy. Současně si na něj lehl a tím ho zne­hyb­nil. To obrovské zvíře v tu chvíli vydávalo jen tichý, kvílivý zvuk. Když pak byl pes puštěn, rychle odběhl, ale k mé hrůze udělal velký kruh a k náčelníkovi se začal přibližovat zezadu. Snažil jsem se na blížící se potenciální tragedii náčelníka upozornit, ale on mi v naprostém klidu ještě něco vysvětloval. Pes se dostal zezadu až k jeho ruce… a olízl mu ji. Teprve v tu chvíli si ho náčelník všiml a pohladil ho po hlavě. Pes tímto uznal, že tento člověk je nejvýše postave­ným „psem“ v jeho smečce.

Já jsem to dělal podle něj, jen zuby jsem nahradit svou téměř obří dlaní. Zmáčkl jsem mu velkou silou kůži na temeni a zalehl ho. Vždy, když udělal něco, za co bych ho v budoucnosti musel přísně kárat. I kdy už měl přes padesát kilogramů živé váhy.

Vyplatilo se mi to. Bak ke mně nikdy neprojevil žádnou agresivitu, ani když jsem mu „symbolicky “žral“ z jeho misky, nebo jsem se ho strkáním a různými útoky snažil vyprovokovat. Stejně se choval i k lidem, které jsem mu „představil“ tak, že jsem mu spolu se svou nechal očuchat i jejich ruku. Drobným problémem pak bylo, že tyto svým nosem evidované jedince pouštěl do zahrady mého ateliéru i v době, kdy jsem nebyl přítomen.

Pak jsem nějaký čas žil v ateliéru s přítelkyní. Vyprávěl jsem jí o Bakově rodině a dal­ších zajímavostech ze života psích smeček. Kromě jiného i o značkování teritoria.

Vysvětlil jsem jí, že psí smečky si močí i výkaly označují území, na kterém nestrpí žád­nou konkurenci. A dodal jsem, že pravěcí lidé to dělali stejně, a v legraci, že i já se o to také poctivě snažím.

Za normálních okolností Bak své psí „potřeby“ vykonával vždy při dvou pravidelných procházkách po hostivařském lesoparku. Někdy to ale nevydržel. Zcela náhodou se to stalo den poté, co jsem své přítelkyni objasnil nutnost označování teritoria. V rohu u plotu za­hrady Bak tehdy udělal věc, velikostí a tvarem v podstatě nerozeznatelnou od lidské.

Přítelkyně přišla po ranní procházce po zahradě do pokoje a klidným hlasem mi sdělila: „Ty přece nemusíš své teritorium označovat, vždyť tam máš plot, ne?“

Co jsem jí na to měl říci. Jen jsem se podíval na Baka ležícího na koberci. Ten však dělal, že se ho to vůbec, ale opravdu vůbec netýká …