Nebýt pandemie, byli bychom ochuzeni o mnoho zajímavých zážitků, jež v době nepandemické prostě nepřicházejí v úvahu.
V jedné soutěži, jež proběhla před necelým rokem, jsem vyhrál poukázku na volný nákup knih v hodnotě 500 Kč. Jelikož málokdy v podobných akcích vyhrávám, uložil jsem onen lístek pečlivě do stolu s tím, že až přejdou chmurné časy virové zajdu a v klidu jako knihomol vyberu to,co chci, s dvojnásobnou radostí, že mi ona cedulička ušetří bankocetli s Boženou Němcovou. Samozřejmě jsem na ni v kolotu času zapomněl.
Až včera, při úporném hledání čehosi, na mne vypadla ona cedulka s náloží pětistovky, a tak jsem se vydal pro dlouho očekávanou knihu Listopád paní Mornštajnové do knihkupectví, v němž měla být směněna. Vím, že jsou otevřeny potraviny, kde člověk koupí stravu pro tělo, ale co duše? Ta může strádat a hladovět?
Knihkupectví bylo otevřeno. No, ne úplně, jaksi napůl, mříž byla stažena na půl žerdi a pokud se občan patřičně sklonil, mohl projít. Na mřížích bylo napsáno cosi o e shopu, výdejních hodinách atd., ale slečna u kasy mi napověděla, že by to snad mohlo vyjít i s přímým útokem.
„Dobrý den,“ zahalekal jsem od mříží, „máte otevřeno?“
„No, jak se to vezme,“ zněla odpověď, „máte hotovou objednávku?“
„No, ano, svým způsobem mám,“ sdělil jsem slečně.
„Pak vstupte,“ udělila mi svolení a já pronikl do ztichlého chrámu literatury.
„Pod kterým číslem máte svou objednávku?“ vypálila slečna nečekaně.
Byl jsem zmaten. Vím, že kniha Listopád je v pořadí pátým románem již proslulé spisovatelky, ale to zřejmě slečna nemyslela. Postupně jsme si vyjasnili, že knihy lze objednávat toliko přes e-shop, kde po zaplacení přes pay-pal dostane jedinec vyrozumění, že si může pro svou duševní potravu přijít.
„Takže i když ji tady máte na hromádce připravenou, nemohu si ji koupit tak nějak přímo?“ stále jsem nechápal zákonitosti lockdownu.
„Ne, musíte mi napsat nebo zavolat,“ řekla a zamrkala na mne slečna jedním okem. Byl jsem ohromen, protože doby, kdy na mne mladé slečny koketně mrkaly, odplynuly s Pražským jarem roku 1968.
„Aha,“ řekl jsem ještě lehce nechápavě, „můžete mi dát vaše číslo?“
„To jen jako,“ řekla pro nás oba s ulehčením, „vezměte telefon, předstírejte objednávku a já to zatím připravím.“
Můj milý čtenáři, opravdu jsem jako blbec vytáhl mobil a na celý ztichlý krám jsem volal do ajfounu: „Haló, tady je Tomáš a moc bych chtěl knížku Listopád od Aleny Mornštajnové.“
Slečna na mne upřela svůj nyvý zrak a řekla: „To stačí, už to mám.“
Vznikla ještě jedna malá komplikace, protože knížka byla levnější, než ona poukázka a slečna za nic na světě nechtěla ten zbytek převzít jako dárek za svou ochotu.
„Musíte si koupit ještě něco, aby to sedělo,“ řekla nakonec.
„To mám zase volat?“ pravil jsem již mírně zděšeně, když jsem si vzpomněl na svou telefonní etudu.
„Ne, vyberte si už cokoliv,“ objasnila mi nákupy v lockdownu, tak říkajíc na tajňačku.
„Ale já už teď jednu knihu mám,“ řekl jsem zoufale, „a doma stovky dalších, nic více už nepotřebuji.“
„Musíte si něco koupit,“ řekla resolutně, „máme tady široký výběr. Nechcete něco z papírnictví? Nebo třeba čaj?“
„Kafe,“ vyhrkl jsem, „máte kafe?“
Mlčky ukázala na regál, kde byly opravdu velmi solidní značky.
Ke knize jsem přibalil čtvrtkilovku kostarické kávy Tarazzu, což uspokojilo nás oba, protože jsem se trefil do hodnoty lístku, slečna neměla problém s výdejem a já nakonec ocenil, že k výborné knize mám i voňavý nápoj.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora