Chci tady vyprávět, jak jsem se dostal do situace, kdy jsem musel – málem – dělat autíčko, tedy hrozilo, že budu popojíždět, tedy poklusávat – ve frontě aut a dělat u toho vrrr. Jak ale začít? Nejspíš od toho, jak jsem se do toho dostal a dostal jsem se do toho vinou jedné své slabosti.

Je docela ostudná a doufám, že tuhle glosu neuslyší moje žena. Ona o ní ví a taktně o ní mlčí. Nikdy ji neotvírá. Nicméně, kdybych se nějak neopatrně zmínil, tak by byly řeči. Mnoho řečí.

Slabost spočívá v tom, že občas zapadnu do – říká se tomu vzletně – restaurace rychlého občerstvení. Ve veřejnoprávním rádiu nebudu jmenovat, ale stejně by to reklama nebyla. Když tam zapadnu, pozřu odpornou hmotu, je mi po ní pak špatně a po odchodu se zařeknu, že už nikdy více. Tak vidíte, respektive slyšíte, že bych býval mohl klidně ten řetězec jmenovat. Potíž je v tom, že časem pocit hnusu vymizí a já nějak dostanu chuť tam zajít, protože ono je to vlastně moc dobré. Dávám si k tomu žlutou limonádu, vzpomínám na její reklamu, jak někdo řekne ách a pustí balónek, no vidíte, tedy slyšíte, taky si vzpomínáte.

Konec úvodu, jdeme k věci. Do zmíněné restaurace obvykle zavítám jednou za čtvrt roku, kdy se vracím ze schůzky v účetní firmě. Je to na plzeňské dálnici, musí se odbočit, složitě zajedete k pumpě, pak tam zaparkuju a jdu do restaurace.

Ouha. Kvůli koronaviru je zavřená. Takže okýnko.

Jenomže rychlé restaurace nemají okýnko. Mají drive in systém, tedy dvě okýnka, příjem objednávek a výdej.

Když jsem to pochopil, došlo mi, že bych se musel zařadit na konec fronty aut a spolu s nimi postupovat, auta by popojížděla, k objednacímu okýnku. Musel bych dělat autíčko a pomohlo by mi bručet jako motor vrrr. Nebo jít směle k výdejovému okýnku a objednat si tam.

Ano, došlo na druhé řešení. Existovalo třetí: sednout do auta a zařadit se na konec fronty. Jenže to není tak jednoduché, to bych musel – trochu přeháním – vyjet na dálnici a pak odbočit a vzít do přes Karlštejn.

Nejel jsem přes Karlštejn, nedělal jsem autíčko. Šel jsme k okýnku, objednal si laskominu, která se záhy ukázala býti přesně tím hnusem, před jakým mě varuje moje žena i můj zbytek rozumu. S pytlíkem krmě a kelímkem žluté limonády jsem pak nasedl do svého zaparkovaného auta, které tam všichni z té fronty viděli. Tudíž mě všichni nenáviděli a jestli mě někdo z nich teď poslouchá…

Snad mi odpustí. Omlouvám se. Příště budu dělat autíčko. Nebo se půjdu najíst jinam.

************************************************************************************************

Nový sci-fi román Ondřeje Neffa nazvaný Barbora a zlatý robot je tentokrát určen starším dětem, ale i dospělým, kteří ještě nezapomněli na romantiku čtení dobrodružných příběhů někde na větvi v koruně stromu.
Sledujeme v něm partu dětí, které se narodily po nouzovém přistání výzkumné kosmické lodi na planetě Botera. Jsou doma ve světě, který jejich rodičům připadá cizí a nepřátelský. Jsou tu chodící stromy a žijí tu bytosti se schopnostmi přesahujícími běžné chápání.
Barbora a její kamarádka, boteranská dívenka Pavučinka, postupně odhalují to, co rodiče tajili. Proč se najednou objevil Zlatý robot a jaký je jeho úkol? Proč vlastně kosmická loď musela na planetě přistát? Jaká byla role admirála Harolda, jejího velitele? Při pátrání po kořenu záhad vás povedou ilustrace mistra comicsového vyprávění Karla Jerieho, díky němuž se podařilo vydat skutečný knižní klenot.

Dopřejte ho svým dětem pod stromeček, je k dostání ve všech knihkupectvích i na webu Albatros Media.