To se jednou chystalo zatmění slunce a bylo z toho velké rozčilení a lidi si čmoudili svíčkami sklíčka, aby se mohli koukat, a bylo mi deset dvanáct, takže jsem to prožíval zhruba šestkrát víc, než bych to prožíval dnes, kdy je mi šestkrát víc, a pak nastala Ta Chvíle a najednou jsem si uvědomil, že maminka není venku a nedívá se, a že tudíž To neuvidí, a vtom se objevila, velebná, na prahu a zvolala: „Tak kde je to vaše Slunce?“ Kdyby byla mezi námi ještě dnes, možná by zvolala „kde je ta vaše krize?“

Václav Klaus si před nedávnem vysloužil bandurskou, když napsal fejeton z Ameriky a v něm prohlásil, že krizi nikde nevidí. Ona fakt není nikde vidět, nějak nápadně. Tuhle mi někdo říkal, že prodejce motocyklů postihla katastrofa, motorky se neprodávají. No a minulý týden jsem byl ve své motorkárně a vida, bylo tam narváno, a třebaže se sezona chýlí ke konci, někdo si tam novou mašinu odvážel a další adepti tam okukovali. Noviny píší, že krize polevuje v Americe, že polevuje v Německu. No a pak přijde náš účetní a vida, ony ty příjmy fakt klesly, já vydělávám sakra míň než loni a každý, koho znám, vydělává míň než loni.

Takže ona to asi není nějaká fiktivní krize. O bankrotu se v novinách píše den co den, jenže ono se tam píše leccos. Nejdřív se psalo, že krize není a že je to mediální bublina, a pak se psalo, že ti, co psali, že krize není, ji hrubě podcenili, tu krizi, a pak jiní psali, že ti, co psali, že krize je, ji vyvolali v době, kdy nebyla.

Možná, že onoho zmatku plyne z toho, že nevíme, jak má správná krize vypadat.

Ulicemi by měly bloudit vychrtlé matky s děcky na rukou a prosit o skývu chleba. Místo nich tam chodí problematické matky s dětmi uspanými pomocí sedativ a žebrají ve prospěch svých mafiózních bossů. Nezaměstnanost, ta je, ale lidí, kteří by byli ochotni vám posekat trávník anebo spravit okap, není o mnoho víc než loni či předloni, když krize nebyla. Jak tedy máme poznat vizuálně, z vlastní zkušenosti, že je krize, že vrcholí, nebo že opadává?

Zas se vrátím do těch let, kdy mi bylo deset. Tehdy jsem žil mezi lidmi, kteří krizi z třicátých let pamatovali. Takový pamětník byl pan Duchek, někdejší boxer, pak myč oken.

„Kdo tenkrát chtěl dělat, práci našel,“ tvrdil mi o té době.

„Ale pane Duchek, lidi práci neměli a hladověli a střílela do nich policie...“ opakoval jsem, co mi říkali ve škole.

„Jseš vůl,“ děl pan Duchek.

No a zase tatínek mi vyprávěl, že v té době psal do novin a otiskl tam fejeton o lidech, kteří žili ve skalním obydlí v Praze v místech, kde se říká Na Vidoulích. Žili doslova v jeskyni a dojemné na tom bylo, vzpomínal tatínek, že měli jakousi záclonu ve dveřích a květináč s kytkou před jeskyní. Taková to byla krušná doba, lidi žili v jeskyni.

No a pak jsem po mnoha letech zabloudil se psem do těch míst a našel tu jeskyni a žili v ní lidé a měli záclonu ve vchodu a kytku před jeskyní. To ovšem bylo v době hodně před současnou krizí.

Musím se tam vypravit a věc zkontrolovat. Jestli tam ti lidé žijí dál, a nemají záclonu ve dveřích a kytku před jeskyní, pak ano, pak je zle. Bude to další z mnohých indikátorů. Poslužte si závěrem ještě jedním: neklesá prodej superluxusních aut a taky neklesá prodej nejlevnějších aut. Zato klesá prodej vozů střední třídy. Počkám si, jak mi to vysvětlí experti.

LN, 24.8.2009