Co tyto řádky píšu, moje žena čeká na příjezd mesenžera PPL, který jí přiveze elektrický kartáček na zuby. Poprvé jsem se dozvěděl o existenci takové vymoženosti před desítkami let v románu Arthura Haileyho Letiště. Pokud si vybavuji, vystupuje v něm jako epizodní figura imigrantka odněkud z východní Evropy, zamilovaná do amerických civilizačních vymožeností. To jsem si říkal, elektrický kartáček na zuby, řečeno vodníkem Čochtanem, co všechno lidi potřebujou ke štěstí! No a neuplynulo ani pitomých padesát let a náklaďák PPL mé ženě Ljubě kartáček přiveze. Nepochybuji, že za půl roku od ní uslyším tu súru "jak jsem bez toho mohla žít".

Tak to bývá s technickými vymoženostmi. Když Apple přišel s iPadem, tedy s tabletem, šokovala mě nehoráznost toho projektu. Naprostý nesmysl. Nemůže za to klávesnice, nic se s tím nedá dělat a dokonce, vrchol nestydatosti, to nemá šuplík na paměťové karty, a dokonce to nemá, vrchol vrcholů, USB vstup! Nehádejte dlouho. Ano, mám iPad a říkám si, jak jsem mohl tak dlouho bez iPadu žít.

Nejde jenom o očividné nepotřebnosti, jakým je iPad nebo, Ljuba mi promine, elektrický kartáček na zuby.

Vezměme si jako příklad automobil. Za mého dětství to byla vzácnost. První léta života jsem strávil na vsi a když jsme slyšeli automobilový motor, běželi jsme k silnici podívat se, jak auto jede. Později, už v Praze na Žižkově, jsme po vyučování chodili do Krásovy ulice podívat se na auto, které tam bylo zaparkované. To auto může posloužit sérií příkladů typu "jak jsme bez toho mohli žít". První auto v naší rodině byla škodovka octavia, samozřejmě ta stará octavia z konce padesátých let. Jako velká vymoženost tam byl ostřikovač předního skla. Ruční, na pumpu. Chtěli byste dnes auto bez elektrického ostřikovače? Vždyť by to bylo nebezpečné, jen si vzpomeňte, co nastane, když v nádržce dojde voda a prší...

Navigace GPS, další taková věc. Poprvé jsem se s ní setkal někdy před patnácti lety, kdy mě navštívil mladý techno-geek. Pokusil jsem se mu vysvětlit, když odcházel, kudy se jde k metru.

"Nic mi nevysvětlujte," blahosklonně se usmál."Mám gépéesku."

A sebevědomě vyrazil opačným směrem. Dnes je gépéeska v kdejakém autě, je ve fotoaparátech a čekám, až zlevní, abych ji připevnit k obojku naší Nory, abychom přesně zjistili, kolik toho ten psí magor vlastně naběhá. Nemá cenu nad tím ani jásat, ani bědovat, natož pak aby mělo smysl lamentózní moralizování. Je to prostě tak, jak to je, máme prsty v mandlu a choroba civilizačních inovací nás do sebe vtahuje. No a teď prozradím, že píšu tohle Poslední slovo jaksi do foroty. Chystám se na čtrnáctidenní fotoexpedici do Namibie. Jedu do Afriky popáté, takže už vím, jak to tam chodí. I oni mají prsty v mandlu... i když jsou na začátku. Ale co řeknete, až uvidíte hliněnou chýši Himbů a před ní solární panel a uvnitř televizor? I kdybyste uměli himbsky a vynaložili veškerou výřečnost, oni by vám řekli: Ale my bychom bez toho už nemohli žít.

To je na věci nejhezčí i nejsmutnější.

LN, 14.5.2012