Pralidé spolu nemluvili. Stačilo jim podívat se na sebe a z výrazu tváře a postoje těla pochopili vše. V případě lovu, půtek, hladu i rozmnožování. Pak někteří extravagantní začali při různých příležitostech vydávat skřeky, možná zprvu jako emoce, až se z toho vyvinula mluva. Lidé mluvili rádi, pochopili, že si tak mohou nejen sdělovat pocity, ale i zkušenosti a získávat moudrost.

Dlouho to byl vlastně jediný způsob vzdělávání. Pak přišly knihy a knihtisk. Zkušenosti bylo možno předávat přesněji a trvanlivěji. Lidé četli moudra, ale i příběhy. Bavilo je to a vyprávěli si o tom na návsi pod lípou i v hospodě. Každý měl doma nějaké knihy. Děti četly pohádky, dospělí většinou dojímavé příběhy.

Potom přišel film a odlákal lidi do biografů. Bylo fantastické, že i dlouhý román jim tam převyprávěli, dokonce s obrázky, za hodinu a půl. Kina zažívala boom. Pak však do domácností vtrhla televize. Už se člověk nemusel oblékat a jít do kina. V domácím a v bačkorách mohl sledovat filmy a estrády z pohodlí domova a s oblíbeným nápojem v ruce. Dokud byl jeden či dva programy, sledoval vše. Pak však přišly desítky televizních programů a dálkový ovladač. To byl mezník. Už se nedalo sledovat vše, a tak člověk začal přepínat mezi programy. Každou chvíli, aby mu snad někde jinde neuniklo něco zajímavějšího. Už nesledoval celé pořady, ale jen jejich kousky. Tak se z člověka moudrého stal člověk zkratkovitý.

Pokrok nezastavíš, člověk od televizní obrazovky přesedl k monitoru počítače a místo ovladače stiskl v ruce myš. Oddal se internetu. Ten ho okamžitě okouzlil, protože tam bylo vše - od moudrostí až po hovadiny. Navíc skoro vše zadarmo. A tak surfoval a klikal. Informace po něm stékaly, protože... vyznejte se v moři. A tak četl jen titulky. Věděl, že v Houstonu někdo postřílel nějaké lidi, že v jihovýchodní Asii řádí tajfun a že Angela zas pozvala imigranty.

Vrcholem byly sociální sítě. Zpočátku ukecané, pak však Twiter přišel na to, že více jak 140 znaků stejně nikdo nečte, a Instagram na to, že fotkou řekneš vše. Obličejová kniha vsadila na tlačítka. „Líbí-nelíbí“, „přijdu-nemůžu“, „chci to- nechci to“, „mám průjem – zácpu“. Tak se z člověka zkratkovitého stal i člověk klikavý.

Brzy vystačí s jedinou dvojicí tlačítek: „Mám se – nemám se“. Pak už může přijít jedině „Jsem – nejsem“. To bude konec civilizace..... nebo možná se pak lidé začnou opět učit mluvit.