Člověk mého typu obvykle někdy dospěje k názoru, že musí něco udělat se svou knihovnou: rozlézá se po celém bytě, přestává být přehledná, člověk ve shonu občas založí nějakou knížku jinam, než by měl, a když ji pak potřebuje, nemůže ji za nic na světě najít. A přesto ví, že někde musí být. A protože - jak praví maxima Stáni Karáskové - je při průšvihu nejdřív potřeba najít viníka (tedy někoho, na koho to svést), vyčiním v takové situaci kočkám. Sobě přece nadávat nebudu a muž je pořádkumilovný, ten se ve své části knihovny vyzná. Pak už by se dali nařknout jen domácí skřítkové, a s těmi není zrovna chytré si to rozházet.

Když pak knížku konečně najdu, což se obvykle podaří, pokývám hlavou a rozhodnu se, že už ty knihy nebudu kupovat a aspoň části z nich se zbavím. Ale znáte to: které se zbavit? Téhle? Sice jsem ji už několik let neotevřela, ale mám někde v hlavě mlhavou myšlenku, že bych o něčem podobném ráda asi tak napřesrok něco přeložila, a pak by se mi náramně hodila. Nebo téhle? To ale nejde, v té je věnování. Tak třeba téhle: umím ji už skoro nazpaměť - jenže právě proto je mi tak milá. Pamatuji se na jeden rozhovor o obavách ze zlodějů. Vyřešil to jistý knihomil, který pravil: „Ale voni jsou ty zloději blbí. Vezmou si elektroniku, ale knížky nám přece nechají.“

Jediné knížky, které mají u mě většinou spíš smůlu, jsou fotografické. Vlastně mám radši výstavy. Bývá tam obyčejně víc fotek nebo obrazů než v knížce, a když už se tam člověk vypraví, nemá při jejich prohlížení ten neurčitý pocit provinění, že by mohl dělat něco užitečnějšího, jaký mě postihne, když si doma prohlížím obrázky.

Knížka - no, spíš kniha - fotografií, kterou mám teď u postele, je ale výjimka. Viděla jsem ty fotky na výstavě snad před půl rokem, a hned jsem se rozhodla, že tu knihu chci mít. Až bude. Jmenuje se Tady bylo Husákovo a autorem je Luboš Kotek. Autorem fotek; o popisky k nim požádal různé své kamarády a známé. A je na nich něco, co už v reálu neuvidíte. Naštěstí. Třeba Záluží u Mostu z roku 1986 je snímek, který vydá za celý strašidelný film... Luboš Kotek je fotograf a fotek z let normalizace má jistě mnohokrát víc, než by se vešlo do několika knih. Ale vybral z nich dobře: z otrávených chodců, ucpaných ulic, všudypřítomných hvězd a symbolů „lepší doby“, ze spartakiádních davů či šestsettřináctek seřazených jedna vedle druhé na člověka dýchne doba, na niž někteří nostalgicky vzpomínají, kterou mladší generace nepamatuje a já na ni vzpomínám s mírným mrazením. Fotky v knize Tady bylo Husákovo přesně zobrazují, proč: byla to doba ošklivě groteskní, kdy se veřejný život potácel od výročí k výročí, od hesla k heslu, od pseudoudálosti k pseudoudálosti.

Nevím, proč se o normalizaci nepíšou vědecké práce, určitě by ta otravná doba, kdy musel člověk shánět skoro všechno a z neudržovaných domů samou nudou opadávala omítka, stála za prozkoumání. A pořád věřím, že to jednou někdo popíše. Zatím tedy aspoň obrázky, slovo zřejmě tentokrát přijde později.

LN, 12.2.2010