Slyšel jsem tu otázku během posledních dvou týdnů strávených v Americe mnohokrát. „Are you happy?“ Je to jedna z těch řečnických otázek, které Američané kladou skoro pokaždé, když se s vámi dají do řeči. Nejčastěji znějí: „Jak se máte?“ Případně „Není dneska krásný den?“ Očekávají rychlou a jednoznačnou odpověď: „Mám se skvěle.“ „Je nádherně, máte pravdu!“ A za každých okolností: „Díky za optání.“ Když se vás někdo zeptá, jestli jste šťastní, pak automaticky odvětíte, že ano. Ale pokud se zarazíte a zamyšleně pronesete: „Hm, jestli jsem šťastný? To je ale celkem složitá otázka!“ ... pak jste nepochybně z Evropy, toho dekadentního starého kontinentu.

Otcové zakladatelé vložili zmínku o štěstí i do americké Deklarace nezávislosti, ale byli natolik chytří, že mezi základní lidská práva nezařadili vedle života a svobody „štěstí“, ale „usilování“ o ně. Nikdo vám nemůže štěstí garantovat. Harvardský psycholog Dan Gilbert ve své slavné knížce tvrdí, že člověk má schopnost „vyrábět si“ štěstí sám v sobě, v zásadě bez ohledu na vnější okolnosti. Nemůžeme říct, jestli za rok nebo možná už za měsíc budou statisíce Japonců, prožívajících právě teď nejhorší okamžiky ve svém životě, více nebo méně šťastní než ti, kteří jejich tragédii sledují na televizních obrazovkách.

Někteří ekonomové – mezi nimi třeba slavný Joseph Stiglitz – tvrdí, že v konzumní době nadbytku už nemá smysl měřit čistě výkonové parametry (jako třeba hrubý domácí produkt), ale právě cosi jako osobní štěstí nebo spokojenost. Někdo dokonce mluví o novém typu ekonomie, tzv. „happynomics“. Jako první zavádějí „index štěstí“ Britové, od příštího měsíce ho budou čtvrtletně určovat statistici. Respondenti budou odpovídat číslem od jedničky do desítky na otázky typu: Jak moc šťastní jste se včera cítili? Jak jste celkově spokojeni se svým životem?, atd.

Ne všichni jsou z toho nadšení, jak napsal komentátor Roger Cohen, pro Brity je na rozdíl od Američanů usilování o štěstí „jakousi ptákovinou, kterou praktický člověk nečiní“.

Štěstím se v posledních třech letech zabýval i renomovaný Gallupův ústav. Tisícovce Američanů kladl otázky týkající se niterných pocitů a emocí každý den a předpokládejme, že na ně odpovídali popravdě a nebyla to pouze součást společenských rituálů.

A jak podle Gallupa vypadá prototyp šťastného Američana? Je vysoký, asijského původu, praktikující žid, je mu aspoň 65 let, má děti, žije na Havaji, vlastní firmu a vydělává 120 tisíc dolarů ročně. Deník New York Times „investigativně“ přesně takového člověka našel. Jmenuje se Alvin Wong, měří 180 centimetrů a podniká na Havaji. Když mu reportér zavolal, velmi se smál, protože si myslel, že se stal obětí nějakého podivného žertu.

Ano, osud si s ním zažertoval. Prostě šťastný člověk.

LN, 16.3.2011

Autor je novinář