V povědomí máme hodně ploché pohledy na minulé epochy. Antika byla taková a maková a středověk zase jinak takový a makový, renesance byla uvolněná a reformace puritánská, jaký bude v příštích dobách pohled na dvacáté století?
Bude třeba vzít ohled na jeden jeho důležitý rys. Přinejmenším naše kultura se zbavila pocitu hříchu. Po celou křesťanskou éru lidi ten pocit tížil. Byli si vědomi dokonce i dědičného hříchu a byli vděčni Ježíši Kristu, že ho svým utrpením na kříži osvobodil, ale neosvobodil je dost, stále ho vlekli s sebou, až přišel Sigmund Freud a objevil, že žádný hřích není a že to, co lidé tak tíživě vnímají, je jejich vlastní osobní sebeprokletí a tím je od něho osvobodil.
Teď máme století jednadvacáté a nastupují nové generace a ty přijímají nové myšlenky a v nich je skryt návrat hříchu.
Podle nového učení je už sama naše existence na tomto světě hříchem, tedy nevykoupitelnou zátěží. Osvícení lidé se zapřísahají, že nebudou mít děti, protože každý nový člověk přispívá k celkové zátěži. Slovo hřích se v této souvislosti nepoužívá, klíčový termín zní uhlíková stopa, ale jeho význam je v podstatě totožný.
Kdo si připouštěl hřích, žil v ustavičném sebezpytu. Je moje počínání v souladu s řádem? Úlevu přinesla instituce zvaná zpověď. Hříšník mohl v přítmí uzavřeného prostoru svěřit své hříchy k rozhřešení posvěcené osobě. Tak dalece ještě nejsme, ještě nemáme zelené zpovědnice.
Jak by to bylo úlevné, kdybych mohl zakleknout a za mřížkou bych viděl lesk moudrých očí Martina Bursíka a mohl mu vyjevit, že si čistím uši umělohmotnými šťourátky a že moje auto má obsah dva litry a je opatřeno turbodmychadlem a že na zahrádce sekám trávu. Mohl by pak ulevit mé duši tím, že by mi přikázal padesát koleček na trase Zvole – Břežany na kole, abych mohl opět pohlédnout chřástalovi do očí.
Někomu se může zdát, že se tu pokouším o komický efekt, a bude mít pravdu. Jenom částečnou. Nastupující zelená ideologie má mnohé rysy náboženství. Tertullianovo Credo quia absurdum se na ni dokonale hodí. Věřím, protože je to nesmyslné, kázal římský učenec ve třetím století po Kristu. Dnes jsme vedeni k tomu, že omezením brček zastavíme oteplování planety. Je to nesmyslné, ale zároveň je to o pocitu a ten mi připadá pozitivní.
Třídím odpad, jakkoli vím, že to racionálně smysl nemá, když už ho Evropa nebude vyvážet do Asie. Mám ale pocit odhříšnění, když hodím pytel do žlutého kontejneru. Z téhož důvodu nakupuju do nákupní tašky, a s těmi šťourátky do ucha taky něco udělám. Možná i ten čmelín instaluju na zahradě, když ho v zahradách Černínského paláce zřídí i ministr Petříček a bude nad ním meditovat, až v září vyhlásí klimatickou stávku. Dosud jsem žil bez hříchu jako zvíře v lese. Jaká úleva, že jsem hříšný a slzami mohu smývat svoji uhlíkovou stopu!
LN, 12.8.2019