Covid nás všechny brutálně zaskočil a zavřel nás doma. Nejprve to byl šok, pak nuda a hrozná otrava. Teď se ukazuje, že máme velkou příležitost něco podstatného změnit. A zatím se zdá, že se to skutečně daří.

Na začátku třetí dekády 21. století se konečně začíná měnit myšlení většího než malého počtu pracujících a práce se pomalu začíná vracet tam, kde byla před příchodem průmyslové revoluce, tedy domů.

Nový typ koronaviru nám ukázal nové možnosti. Mnoha duševně pracujícím lidem došlo, že aby mohli pracovat a vydělávat, nemusí se dvě hodiny přesouvat „na pracoviště“, stát v kolonách nebo se tlačit ve veřejných dopravních prostředcích a po osmi a půl hodinách se další dvě hodiny zase vracet domů s pocitem nevolníka.

Protože nevolnictví bylo zrušeno císařem Josefem II. v listopadu 1781. To už je opravdu pěkně dlouho, ale ten pocit nevolnosti v mnoha lidech přetrvává. Protože cestovat hodinu, dvě nebo i déle pětkrát týdně „do práce“, abych tam někdy jen seděl/a a předstíral/a, že něco dělám, protože firma zrovna nemá zakázku, to se jeden může opravdu cítit jako nevolník. Nebo vězeň, který si to musí „odsedět“.

Přitom je to mnohdy úplně zbytečné, protože máme k dispozici stále dokonalejší sadu online nástrojů, které nás propojují lépe než nejmodernější kanceláře.

„Máme skvělé kanceláře, ale už se do nich nevrátíme,“ prohlásil známý podnikatel v IT Tomáš Vondráček. Podíval jsem se na ty jejich kancly a opravdu jsem žasl. Visionary v Holešovicích má na střeše běžeckou dráhu (to by se mi jako maratonci líbilo), je samozřejmě totálně zelená, disponuje vlastní aplikací pro život uvnitř baráku a vidíte odtamtud Vltavu. Je to všechno super, ale Vondráček říká, že to může být ještě lepší. Rozuměj: přirozenější. A příjemný bonus k tomu: nebude nám tolik vadit, pokud se covid vrátí a zase bude dělat vlny. Zvládneme to jako firma mnohem lépe, když budeme přirozeně rozptýlení všude tam, chceme nebo potřebujeme (nejenom musíme) být.

Při vší úctě k těm skvělým hubům a coworkingovým prostorám, kterým hrozně fandím, využívám je a jsem rád, že existují: nejlepší prostředí pro duševní práci je doma nebo venku. Protože ty nejlepší myšlenky k nám přicházejí, když jsme přirozeně uvolnění, tedy když se uvelebíme na své domácí sedačce nebo se pohybujeme na čerstvém vzduchu během ranního joggingu.

Někdo může namítnout, že tohle všechno se týká jen pracující inteligence. Ale co dělnická třída? Co třeba kováři? Ti přece musí do fabriky! No tak kováři určitě budou stát u kovadliny i v době po covidu, ale pokud mají dům se zahradou, tak je možná napadne, že kdyby si namísto bazénu postavili malou kovářskou dílnu, nemuseli by dojíždět a ušetřili by čas, pohonné hmoty i drahocennou vodu v době přicházejícího sucha.

P.S. Hele a jak to máš s prací příští týden, kdy můžu mít home office? ptá se mě na messengeru moje žena během psaní této úvahy.