Dodíval jsem se na video a zaklapl notebook. Bylo fakt nutné, abych ten odkaz rozklikl? Copak nestačí jen vědět, že se to děje? Patřím snad k těm, kteří se kdysi vzrušeně srocovali kolem popraviště?

Vybavil se mi zářijový podvečer na Piazza della Signoria ve Florencii: v podloubí Loggie zvedá bronzový Perseus žilnatou levicí kadeřavou hlavu Medúzy, pod střevíci její zkroucené sťaté tělo. Sebevědomý postoj vypracovaného těla s krátkým mečem připraveným k výpadu ve falické horizontále kontrastuje s jeho omluvně skloněnou, jinošsky půvanou tváří. Jak ji viděl Benvenuto Cellini, jak ji Diův syn zdědil po matce Danaé. Ale víc než olympský protegé Perseus mě udivila Medúza – žádná odporná stařena ze Souboje Titánů, ale nádherná mladá žena. Co mě však zaujalo ještě víc – a na co jsem si náhle vzpomněl nyní, shlédnuv onen videohnus – byl její výraz: Cellini bezchybně vystihl rysy zmrtvělého obličeje, uvolněného mimického svalstva, úlevy, kterou přinese okamžik smrti, posledního výdechu, jenž opustil pootevřená ústa, ale i dozvuku utrpení, které předcházelo. Cellini zvěčnil bezejmennou dívku z florentské márnice a ještě po pěti stoletích se fascinovaný divák táže, nebylo-li to celé jen hloupé mytologické nedorozumění, sťal-li tak krásný chlapec tak krásné děvče.

Hlava na videu má stejný výraz jako Celliniho Medúza. Stejný jako všechny mrtvé hlavy, které jsem kdy viděl, byť od těla neoddělené a zemřelé přirozeně. Smíření, rezignace, vykoupení. I bestie, která ji pomalu zaživa uřezávala, připomínala Persea. Rozhodností, rozkročenýma nohama, dlouhým nožem podobajícím se Perseovu krátkému meči. Zabijáci jsou si podobní – ušlechtilí i zvrhlí. A pak podobnost obou scén oním neodbytným pocitem, který vyvolají: že se jedná o jakési nedopatření. Ano, celé to působí jako omyl: přeci není možné, aby člověk člověku tohle dělal a zaštiťoval se božím jménem – na rozdíl od mlčenlivého Persea vrah v černé masce drmolí jméno boha krutějšího než Zeus. Boha? Nebo jen stvůry, která bohu jméno uzmula? Další nedopatření, další zmatení. Vždyť někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci.

Nalévám si metaxu, pouštím zprávy. Za drátěnými ploty, na nádražích a v parcích vidím hlavy, kterých se stvůra dotkla. Podle jedněch předurčené ke stětí, podle druhých k nasazení černé masky. Hlava na hlavě, hlavy mužské zarostlé, ženské ošátkované, dětské kudrnaté, zavšivené pravděpodobně všechny, v očích naději, ponížení, rozhořčení. Hlavy mluvící bídnou angličtinou – ne oxfordskou, jako hrdlořez z videa. Televize ukazuje hlavně hlavy. Člověk je hlava – šklebící se, plačící, mlčící; hlava je člověk – strádající, pachtící se, putující.

Střih a další hlavy – pohoršené, jménem rozumu a hlasu ulice nesmiřitelné: pryč s hlavami zavšivenými; a jiné hlavy – bezelstné a jménem srdce milosrdné: všechno všem a slunce v duši; konfekční hlavy v kravatách: ani ryba, ani rak, europindy...

Čistím si zuby a koukám se do zrcadla: má hlava. Měla by kuráž sebrat ženu s dětmi a vydat se tisíce kilometrů za vidinou lepšího? Nebo by raději hladová v ruinách drmolila jméno stvůry v naději, že zůstane na krku?

Děti už spí. Jaké otázky si jednou budou klást jejich hlavy? Mám strach, aby to nebyly přesně tyhle.