Laskaví čtenáři fejetonů si přejí, aby i tento nebyl o politice. Jelikož náš zákazník je náš pán, tady je fejetonek ze života, byť dávnějšího, zato však prostý vší politiky.

Za onoho času, kdysi na pokraji druhé půle minulého století, se ve městě tehdy okresním udála nemilá aféra, a to v okresním sekretariátu Československé strany lidové, přímo v kanceláři bratra okresního tajemníka. Ve slunném letním poledni tam bratr okresní tajemník obcoval na svém psacím stole s mladičkou studentkou, toho času v dotyčném sekretariátě na brigádě, jenomže stržen vášní zapomněl zamknout dveře. Neohlášená deputace jedné z místních organizací (dvě sestry a jeden bratr) vstoupila dovnitř kvůli jakési lapálii, a žádný div, že sestry z té hrůzostrašné podívané omdlévaly, bratr byl na mrtvici a malér na světě. Aby toho nebylo dost, ve věci se začal angažovat tatínek oné čarokrásné studentky, kvítka to údajně nevinného, a vykřikoval cosi o Sboru národní bezpečnosti (dnes policie) a o soudech.

Už Karl Kraus napsal, že skandál začíná tehdy, když mu policie udělá konec. Jenomže právě v tomto momentě se příhoda zadrhla. Ze statistických důvodů totiž nebylo možné zatknout okresního tajemníka Československé strany lidové, kdoví, jestli vůbec jakéhokoli člena této strany. To by v kriminalistických statistikách členěných tenkrát i politicky, a tudíž třídně, dělalo neplechu. Ještě by se mohlo zdát, že socialistická demokracie (nebo demokratický socialismus, to už si přesně nepamatuji) má něco proti Československé straně lidové, člence nerozborné, jednotné Národní fronty. Záležitost tedy bylo nutno řešit tak, že smilník přichycený in flagranti bude zbaven funkce tajemníka, vyloučen z řad členů Československé strany lidové, a poté, jako bezvýznamný nestraník, předán světskému rameni k náležitému potrestání.

Ani to však nebylo úplně jednoduché. Zbavit funkce okresního tajemníka strany a hned na fleku ho současně vyloučit z partaje mohl jen sám předseda strany, a to byl v té chvíli bratr páter Josef Plojhar.

Římskokatolický kněz Josef Plojhar, bývalý vězeň nacistických koncentračních táborů Buchenwald a Dachau, dělal po druhé světové válce všechno možné ve snaze dokázat, že kruté věznění ještě samo o sobě nevydává legitimaci o ryzím charakteru. Vyznamenával se coby ministr zdravotnictví zavádějící nesmyslné sovětské vzory, místopředseda ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství atd., atd., za což byl mimo jiné dvakrát dekorován Řádem Klementa Gottwalda, ale krom toho byl též, jak už řečeno, předsedou Československé strany lidové. Takže to bylo na něm.

Dostavila se pětičlenná delegace z města tehdy okresního, tři bratři a dvě sestry, očité svědkyně oněch sexuálních orgií na psacím stole, a nic netušící bratr předseda je laskavě přijal.

Nebylo snadné barvitě vylíčit událost muži s kněžským kolárkem kolem krku. Josef Plojhar byl sice už kvůli svým darebáctvím exkomunikován, ale kolárek klidně nosil dál, neboť jeho papež nesídlil ve Vatikánu, nýbrž v Moskvě. Delegace se kroutila, hledala tváří v tvář duchovnímu vhodná slova, sestry klopily zrak a bratrům vysychalo v krku, ale nakonec to z nich přece jen jakžtakž vylezlo. A tehdy došlo k památné scéně.

Bratr předseda páter Plojhar položil obě dlaně na prsa, výjimečně na ta svá, zhluboka si oddechl a pronesl onen historický výrok:

„Chvála Bohu, sestry a bratři. Já už se bál, že je to něco politickýho.“