FEJETON: Hlas lidu, hlas boží
Syrový, doslovný (a nesestříhaný) přepis odpovědí náhodných chodců nyní váženému čtenáři předkládám:
Noblesní paní na Újezdě: „Že je tam korupce, je nabíledni...My jsme národ, který všechno kritizuje, ale propaguje se všude, že je svoboda slova, tak proč byste to nemohl říct?“
Číšník v restauraci Zlatý had: „Já myslím, že hospodaření České televize je na přetřesu, já nevím, posledních deset patnáct let, a domnívám se, že pokud v týhle republice někdo řekne, co si myslí a když tam nějakou dobu fungoval a ví, jak to tam chodí, a pokud to nějakým způsobem sdělí veřejnosti, tak v demokratický společnosti je, myslím si, žaloba úplně nejkrajnější řešení, který mi přijde ale strašně hloupý...“
Mladík před trafikou: „Já nemám důvod vám nevěřit. Jestliže je pravda to, co jste řekl... tak je to sprostý chování z jejich strany...“
Zašli jsme s kamerou i k holiči, ale tam se pán v křesle po naší otázce o korupci strašlivě rozčílil: „Prosímvás, nechte si to s tou kamerou, jo? Já vám nebudu nic říkat! Já se seberu a jdu!“ A skutečně odhodil pláštík a nedoholený, ještě s pěnou na bradě, vztekle opustil holičství. Asi potrefená husa...
Před Švandovým divadlem jsme oslovili usměvavou, milou paní, která konstatovala:
„Korupce? Ta se hned tak nevyhubí, pane, já myslím, že ještě tak dvě tři generace...možná, že nikdy...No, to je přece pohodlnej život s ní, ne... A když je všude v zemi, proč by neměla bejt v televizi?“
V kavárně vedle divadla jsme „přepadli“ dvě dámy u kafíčka. Jedna z nich nám řekla smutně: „Myslím si, že se s některými věcmi nedá nic dělat... Je to tady tak absolutně zkorumpovaný všecko – na to není žádný český ani cizí přísloví...Já si myslím, že vy jste pojmenoval to, co si myslíme všichni – takže musíte bejt po zásluze potrestanej – že jo?...“
Naznačila pohyb ke kabelce. „Kdybych měla, tak bych vám těch sto tisíc, o který vás žalujou, ne půjčila, ale dala...“
O kousek dál jsme zastavili vousatého, bodrého pána: „Co si myslím o korupci u nás? No, že bují a vzkvétá (smích). A ve chvíli, kdy se tady objeví takový člověk, který
pojmenovává pravdu, jako vy, byť známý, byť jakoby veřejně prezentovaný, který nicméně nemá žádnou ochranu politickou...tak v tom případě tam, myslím, nastává ta situace, že, já bych se nestyděl říct, bude za to nemilosrdně perzekvován...“
Na předzahrádce hospůdky jsme potkali jednoho režiséra a výtvarníka – ten už si servítky nebral vůbec: „Tak já si o tom myslím několik věcí: prvně, protože jsem režisér a animátor a mám s tím svoje zkušenosti, tak můžu potvrdit jenom, že je veřejným tabu, že se tyhle praktiky v České televizi dějou! Nedávno jsme se snažili prosadit námět, který se jmenoval Sny, kdy děti by měly posílat svoje sny do televize a na základě toho by mohl vzniknout zajímavý animovaný pořad, ale zažil jsem situaci, kdy paní Krejčí (pozn.: vedoucí Redakce pro děti a mládež v ČT) mi rovnou řekla: Tenhleten projekt, dobrý – ale kde máte obálku pro mě? A já si nemyslím, že tohleto je vůbec přípustný a myslím, že ta paní tam dávno nemá pracovat...stejně jako pan Hubač, kterej to dělá obdobným způsobem...“
Na náměstí, kde je fontána místo tanku, jsme narazili na starší paní, která se zrovna vracela z nějakého úřadu z klání s byrokraty a byla v ráži: „Pane Olmer, já vám řeknu, nikdo nemůže nadávat víc než já!...Protože to je katastrofa...já jsem nasraná jako nikdo...Víte co? Tady je člověku šedesát, dělala jsem dvaačtyřicet let a já mám důchod šest tisíc – kde to žijeme? A támhle pan Topolánek může těch šest tisíc dát za láhev a eště se s tím chlubí - dyť to píšou i v novinách!... Vůbec, vyserte se na ně... Jak vás můžou zažalovat, musíte se bránit, pane....my se musíme bránit všichni v tomhle státě ... jinak to nepůjde!...“
Sbalili jsme kameru a zašli s přítelem Faflíkem na pivo, psychicky úplně vyčerpaní. I já jsem si jedno dal, ačkoli to nemám po transplantaci dělat – ale jinak to nešlo. Bůh s námi a s touhle zemí....
(Milí čtenáři, pokud budete mít zájem vidět náš nový videofejeton Hlas lidu, hlas boží, naleznete ho na www.livedesign.name)
