Freundschaft znamená německy přátelství a já jsem si na to slovo vzpomněl, když jsme s manželkou šli po stopách mého mládí a ty stopy nás zavály až do rumburského výběžku a z něj podél hranice až k hraničnímu přechodu. Teď tu vlastně žádná hranice nebyla, jen cedule, která označovala, kde končí Česká republika a začíná Bundesrepublik Deutschland. Za dob mého mládí tu však hranice byla a pořádná, i s ostnatými dráty, byť nenabitými elektrickým proudem. Hranice s nabitým proudem byla jen s tím “zlým” bundes Německem a Rakouskem. Tady ale Česko sousedilo s tím spřáteleným Německem, které se chlubilo názvem Deutsche Demokratische Republik, DDR, a tudíž jsme jejím obyvatelům přezdívali Dederóni. Dederóni už tenkrát k těm drátům chodili a snažili se být přátelští a tak na nás volali: Freundschaft! Freundschaft!

Byl jsem jen malý kluk, který se narodil za války, kterou si ale nepamatoval, a tak bych klidně a rád také byl volal: Freundschaft!, ale my Češi byli tenkrát vůči Němcům mnohem zdrženlivější a ti mezi námi starší byli rádi, že tam ty ostnaté dráty jsou. Sichr ist sichr, dalo by se říci...

Dnes ale nic takového neplatilo, obě populace se zde mísily zcela svobodně a s důvěrou, kterou my tenkrát postrádali. Velké parkoviště aut, kde parkovaly i autobusy, bylo uprostřed tohoto spřáteleného území. Uprostřed parkoviště se dalo jen stěží odhadnout, jestli parkujete ještě v Česku nebo už v Německu. Vzal jsem manželku v podpaží a vyvedl ji směrem k lesu. Ten byl dost daleko, až za zákrutem polní cesty, ale já chtěl vědět, zda u něj ještě stojí homole navršených balvanů, na jejímž vrcholu sedávala hlídka osamělého vojáka. Ten byl z české strany viditelný, ale z německé ne, protože ležel za jedním z balvanů a dalekohledem pozoroval to spřátelené Německo. Co kdyby?

Homole tam byla, ale uviděli jsme ji, až když jsme vyšli ze zákrutu. Naproti tomu les byl mnohem dále, než jak si to má dětská paměť uložila. Z lesa v tu chvíli vyšla výprava německých turistů. Už dávno neměli kožené kraťasy a bílé podkolenky, ba ani ty německé klobouky se štětkou, ale stejně jsem hned poznal, že to jsou Němci.

“Jak to víš, že to jsou Němci?” chtěla vědět manželka, ale neměl jsem čas jí něco vysvětlovat. Přišlo na mne nutkání, kterému se nedalo dlouho odolávat, a tak jsem ji jen postrčil za homoli a...

“Já ti to vysvětlím, až to slezu...” křikl jsem na ni anglicky a jal se spěšně šplhat nahoru po balvanech jako kamzík. Nahoře jsem byl na to tata, ba i kalhoty jsem si stáhl a pohodil vedle sebe v rekordně krátké době. Problém byl, že jsem se nemohl zároveň skrývat jak před Němci, tak před ženou. Nakonec jsem to vyřešil tak, že žena viděla mou bílou zadnici a na Němce vykukovala z poza balvanu má rudá tvář. Ve stáří trpím vyšším krevním tlakem a od toho jsem červený v obličeji, ale teď mě sužovaly tlaky dva. Byl jsem asi jak růžolící vepřík.

“Brauchen Sie nicht Hilfe?” křikl na mne ze skupiny nějaký německý šprýmař.

Rozuměl jsem jen tomu hilfe a nic lepšího mě nenapadlo než začít křičet nazpět: “Freundschaft, Freundschaft!”

“Freundschaft your arse!” zahalekala zespodu má žena, ta ovšem Němce za homolí nemohla vidět.

A přesně v ten moment se ozvalo zlověstné bzučení. Zprvu jsem myslel, spíše doufal, že to je osamělá včela, ale když bzučení nabylo síly troubícího slona, věděl jsem, že je zle... Vosy! Já ňouma jim znesvětil hnízdo. Co znesvětil, rovnou znehodnotil!

Ucítil jsem dvojí bodnutí na odhalené části a na nic jsem už nečekal. Popadl jsem kalhoty jednou rukou a jal se skákat jako kamzík po homoli dolů. Nikoli však k mé ženě, nýbrž k Němcům. Ti se sice trochu zarazili, ale když viděli, že jsem od pasu dolů nahý, začali se smát. Co smát, přímo řehtat! A tloukli se rukama do stehen, jak mají Germáni ve zvyku, když tancují nebo jim přijde k smíchu neštěstí druhého.

Já bych je varoval, jenže jsem si v tom fofru nemohl vzpomenoutl, jak se řekne německy vosy.

“Damen, Vorsicht, schauen Sie nicht an!” přímo jódloval šprýmař.

Hned nato jsem se dozvěděl, jak se německy řekne vosy. Wespen. Co znamená Scheisse, jsem věděl, ale to už jsem mezi smějícími se Němci proběhl.

Retten sie sich, wenn Sie können...aue, aue...Scheiss Tscheche...

Poslední, co jsem ještě slyšel, bylo: “Himmelherrgott tschechishe Schweinehund”... ale to už jsem byl za homolí zanechav Němce i s Wespen jejich osudu.

Manželku jsem obrátil a rychlým pochodem, při kterém jsem vklouzl do kalhot, jsme mazali na parkoviště k našemu autu. Všechno jsem jí vysvětlil a všechno mi snad uvěřila, jen odmítala uvěřit tomu, že už hned po válce jsme na sebe s Němci volali Freundschaft...