V neděli před garáží jsem zkoušel řetězy na zimní pneumatiky. Ten den jsem měl víc práce, zahrada si vyžadovala údržbu, po smrti matky na to tak tak stačím. Také jsem přemýšlel, jestli mám příští den ohlásit na policii návštěvu zloděje a jestli večer stihnu v televizi oblíbený seriál. Z úvah o těchto všech zcela zásadních a důležitých věcech jsem byl vyrušen. Od plotu zavolala paní, jestli bych neodpověděl na několik otázek v anonymní anketě. Prý jde o náhodný průzkum.

Po krátkém zaváháni jsem souhlasil, konečně se nějaký anděl strážný zajímá o názory prostého lidu.

Hned první otázka mi vyrazila dech. Jste proti přistěhovalcům? Hrdě jsem odpověděl, že jsem proti přistěhovalcům. Kdo by nebyl. Copak asi zadavatelé otázky chtěli slyšet? Že jsem nadšen z dalekozraké evropské politiky v Gruzii, na Ukrajině, v severní Africe a že když startovaly francouzské a anglické stíhačky na Sýrii, tak jsem jim mazal kolečka?

Podobný trik jsem kdysi použil u vestibulu stanice metra Dejvická. Aktivista Greenpeace mě chtěl ulovit otázkou Máte rádi zvířata? Bez váhání jsem odpověděl, že ne, a aktivista ztratil zájem.

Paní se však nedala a pokračovala. Recyklujete? Anděl zezelenal. Hmm, kelímek od jogurtu občas končící v kamnech mě příliš nepálí. Někdy se mi zdá, jak skončí v plastovém kontejneru, jak pro něj přijede velké auto, sesype ho s jiným odpadem dohromady, jak to zas někdo vytřídí, pak spálí ve spalovně, eventuelně pošle lodí do Číny a cestou to vrhnou na mořské dno. A jak si to pak úředník na Ministerstvu pro kelímky pěkně odškrtne. Kdysi se prodávaly jogurty ve skleněných lahvích na zálohu.

Pak jsem si ale vzpomněl, že nedávno jsem krouhal jablka na podomácku vyrobené krouhačce, z pračky z roku 1990, ložiska z auta z roku 1962 a z elektromotoru z let padesátých. Tak se to dříve dělalo. Věci se kupovaly navždy, a když přece jen dosloužily, opravily se nebo znovu použily. Neříkalo se tomu recyklace, ale samozřejmost.

Takže asi ano.

Je EU ostrůvek stability ve současném světě? To má být komická vložka? Ne, paní to myslela vážně. Anděl míru je modrý. Následovaly podobné otázky, ze kterých bylo konečně jasné, odkud vítr fouká. Jde o to vychovat vzorné Evropany, samozřejmě trochu nadřazené ostatním národům, a jen tak mimochodem dohnat a předehnat Ameriku.

Bruselské myšlení totiž trochu znám, poprvé jsem měl jednání s evropskými institucemi okolo roku 2000, a vím jedno: Pokud Donald Trump prohlásil Evropu za nepřítele, vůbec s tím nepřišel jako první.

Bohužel, problém přehnané péče o vlastní občany, zejména o jejich „správné“ myšlení, je daleko širší. V éře čmuchacího kapitalismu, kdy internetové firmy přímo kupčí s našimi zvyky, to má i ekonomický rozměr.

V čem že chceme Ameriku dohnat? Jestli myslíte, že trochu výchovy nemůže lidem škodit, poslechněte si toto: Před 20 lety na základních školách zakázali buráky. Byrokrati, zejména na univerzitách, zavádějí korektní mluvu, aby děti neutrpěly trauma. Podezřelé knihy jsou označovány varovnými nápisy („trigger warning“). Žáci i personál jsou školeni, jak se vyvarovat nechtěných „mikroagresí“, kdy někomu nechtěně ublíží. Intelektuálové jsou vyzýváni články stahovat místo toho, aby je měli příležitost obhájit.

A co přinesla výchova nového, tentokrát kapitalistického, člověka? Za deset let se počet dětí s alergiemi na buráky ořechy v USA ztrojnásobil. V posledním desetiletí počet sebevražd a depresí u dívek pod 18 let, tedy těch plně odkojených sociálními medii, vzrostl dvakrát. To se to volí populisti, když jsou voliči odnaučováni samostatně myslet.

Tak to je, soudruzi, když stromek příliš chráníte před mrazem, zadusíte ho.

Pochopitelně, nemusíme plavat přes moře, Rakouské děti neumí lyžovat, protože se vychovatelé a rodiče bojí odpovědnosti za případný úraz, vzpomeňme na lesní školky a dětské tábory sešněrované předpisy u nás.

Přesto neobdivuji ty, kdo hlasovali pro brexit nebo chodí na demonstrace pana Okamury. Jedna věc je strach z budoucnosti a melancholie po starých časech. Jako na té peřině, kterou jsem vídal jako malý u tety v pokoji: Pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejkrásnější. Jenže já si vzpomínám i na začátek: Nikdy se nevrátí.

Dotazník jsem dokončil. Poslední otázka? Řekněte mi telefon, jméno a adresu. Anděl mění barvu.