Řekne se to lehce, je v tom ale malý problém. Velkou většinu z toho, za co si sociální demokracie bezpochyby zaslouží kritiku, mám takříkajíc z druhé ruky, zatímco u ODS mám tu smůlu, že mnohé aktéry jejich kauz díky svému bývalému členství a díky svému povolání osobně znám, a mohu říci, že ODS znám z vnějšku i zevnitř. Navíc jsem kovaný pravicový konzervativec (mí přátelé vám potvrdí, že když se mne někdo zeptá, jaký je můj politický postoj, hrdě odpovídám, že stojím jen kousek napravo od Džingischána), a tak mě vše, co poškozuje pravici, bytostně štve a naplňuje hněvem. K levici takový vztah nemám, i když si myslím, že trpí stejnými či alespoň podobnými neduhy jako ODS a i jí by prospěla tvrdá kritika někoho, kdo je orientován levicově a má k ní podobný vztah, jako mám k pravici a k ODS já.
Na ODS jsem opravdu tvrdý, a to hlavně proto, že mi na ní záleží, obávám se o její budoucnost a s hrůzou se dívám na to, jak se zoufale snaží sama sebe historicky znemožnit a politicky zlikvidovat. Největším nepřítelem ODS nejsou její kritici, je jím ona sama a to je to, co mě bytostně štve a naplňuje hněvem již dlouho a v poslední době dokonce v míře nemalé.
Navíc, já se sociální demokracii nevyhýbám. Ve skutečnosti mi, i když přiznávám, že méně než na ODS, záleží i na ní. Demokracie, v níž chybí diskuse a rozmanitost názorů, nemůže být skutečnou demokracií a levicovou demokratickou stranu skutečně potřebujeme. Potřebujeme se totiž, i když se obávám, že za toto tvrzení sklidím hněv zleva i zprava, navzájem.
Ale nerad píši o něčem, o čem toho mnoho nevím a to málo, co vím, vím jen z novin.
V mediích právě čtu a slyším, že znovu ožívají již polozapomenuté aféry jejího bývalého předsedy, onoho mladého kluka z plakátů, který se zázračně rychle změnil z nadšeného, Lenina citujícího socialisty dělnického původu pracujícího u dráhy nejen v úspěšného premiéra a později dokonce doktora práv, ale i v úspěšného kapitalistu a multimilionáře. Co říkám kapitalistu, velkokapitalistu globálně zakotveného na obou stranách Atlantiku, na slunné Floridě i v zasněžené staré vlasti. Na obou stranách té velké slané louže má Standa příbytky.
Nemám rád internetové „politické diskuse“, v nichž si místo argumentů a názorů obě strany jen vyměňují dlouhé listy korupčních kauz druhé strany, trumfují se dlouhými a ještě delšími seznamy jmen skutečných i neskutečných „zločinů“ a „zločinců“ druhé strany a když jim dochází „inkoust“, doplní je ještě stejně dlouhým a zbytečným listem nadávek. Nevede to nikam a jen to potvrzuje mé přesvědčení, že nejenže nemáme dobré politiky a dobré novináře, nemáme ani dobré „politické publikum“. Dobrých politiků a žurnalistů je u nás jako šafránu a stejně vzácní jsou i po kvalitních informacích toužící čtenáři. Daleko více jsou, přinejmenším v internetových diskusních forech, zastoupeni ti, které nazývám „političtí fandové“, kteří se vydávají za „levičáky“ nebo „pravičáky“, ale nedokáží říci proč. Vlastně to ani sami nevědí. Připomínají spíše dav holohlavých „fandů“ Baníku Ostrava nebo pražské Sparty. Nezáleží jim na kvalitním fotbale, záleží jim na tom, jak přeřvat, eventuelně lahvemi od piva přebít své protějšky z druhé tribuny.
Proto jsem se o aférách přítele Grosse v době, kdy plnily stránky novin, dlouho zdráhal psát. Žil jsem v té době za oceánem a informace jsem měl jen díky internetu. Nenapsal jsem o nich prakticky nic, protože nemám touhu přispívat k senzačním přežvýkaným informacím z bulvárních medií. Ani to neumím. Má fantazie sice, navzdory mému věku, pracuje na plné obrátky, ale neměl bych odvahu její plody předkládat mým čtenářům, kteří mají, jak vím, vysoce vyvinutý vkus, což projevují tím, že čtou mé články.
Napsal jsem tehdy o upřímném Standovi jen jeden ostře kritický fejeton. Napsal jsem ho inspirován nikoliv tiskem, který přinášel informace, jež jsem si z té velké dálky nemohl nijak ověřit, a i když se jevily pravděpodobné (a dílem se i později potvrdily), nebyly již tak aktuální, a tak jsem necítil potřebu dodat k tomu ještě něco. Vlastně jsem ani neměl co dodat. Řečeno bylo vše a ještě možná trochu navíc.
Život ale někdy dokáže přinést takové situace, na které je všechna fantazie krátká.
Ten fejeton jsem napsal až po tom, co se Standa tak zapletl v dojemných příbězích o štědrém strýci Vikovi a ještě štědřejším ošetřovateli kraviček, jehož jméno jsem už zapomněl a pamatuji si jen jeho černobílou fotografi s kulichem na hlavě a igelitovou taškou v ruce, že jeho právní zástupkyně vhodila ručník do ringu a vydala tiskové prohlášení, v kterém oznámila, že bude hledat zdroje peněz, ze kterých Standa financoval svůj byt a jejichž původ neuměl vysvětlit. To mě tenkrát tak rozesmálo, že jsem o tom musel něco napsat.
Abych dokázal, že jsem objektivní, musím dodat, že stejně komické mi připadá Doleželovo vysvětlení "pěti na stole v českých" a Knetigovo vysvětlení vlastními ústy na Michálkových nahrávkách přiznaných plánů na redistribuci finančních prostředků Státního fondu životního prostředí. Kupodivu v tom článku i dnes, po pěti letech, nalézám i mně překvapivou paralelu.
Standa tehdy nevěděl, odkud ty prachy vlastně má, a hledal dárce inzerátem. Doležel mluvil kódovanou řečí. Knetig jen lhal a vytahoval se. Fanoušci jejich stran se tváří, jako by tím bylo vše vysvětleno, a řvali a řvou na ty, kterým takové vysvětlení nestačilo tehdy a nestačí dnes.
Tou paralelou je to, že jmenovaní výtečníci nás všechny ještě pořád považují za blbce.
Tady je ten pět let starý důkaz mé objektivity, skalní fandové ČSSD a ODS. Fandové ODS si laskavě za strýce dosadí kmotra, fandové ČSSD šibala. Nehledě na jejich strany jsou vlastně všichni strýcové, šibalové a kmotři členy jedné až příliš velké a až příliš úspěšné rodiny:
FEJETON: Eureka, pane premiére!, Neviditelný pes, 28.3.2005