Byla to v Bletchley Park velká sláva, minulý týden, když se po mnoha létech opět rozběhl elektronkový počítač Harwell Dekatron Computer z roku 1951. Sláva pro nadšence, kteří se shromáždili kolem dvouapůltunové mašiny ve starobyle vyhlížející budově, které by slušel nějaký důmyslný zločin, hodný génia Sherlocka Holmese. Ano, muzeální záležitost. Ale s příběhem.

Za války v této důstojné budově sídlilo britské dešifrovací centrum. Umístili ho do jihovýchodní Anglie, do budovy v málo známém městě v málo známém hrabství Buckingham. Tady se lámaly kódy, včetně těch nejdůležitějších, z německých kódovacích strojů Enigma a Lorenz. Zde Britové naslouchali rádiovým vlnám a celá zdejší činnost se skryla pod souhrnný název Ultra. Odhaduje se, že Ultra zkrátila válku o dva až čtyři roky. Po válce to tu nezabalili. Stále tu je národní centrála zabývající se kódy, ovšem i muzeum. Můžete tu vidět originály strojů Enigma, repliku počítacího stroje Colossus a teď už také elektronkového stroje, kterému v době jeho slávy přezdívali Witch, Čarodějnice. Ten se ovšem nezabýval kódy, nýbrž... nejspíš atomovou bombou. Ani v roce 1951 nevládla ve světě idyla a bylo nutno napínat svaly.

Copak asi bude v muzeu výpočetní techniky za padesát, za sto let?

Colossus a Witch tam jistě zůstanou. Jsou spojené s příběhem, třpytí se leskem romantiky válečného úsilí, z války horké i studené. Co přišlo potom, je nezajímavé, všední. Bez romantiky a bez puncu prvosti, bez průkopnictví.

Na tom není nic divného. Na světě jsou stovky, možná tisíce technických muzeí. Devatenácté století výborně obsazené, dvacáté taky dost, první válka, meziválečné období, druhá válka, ale od padesátých let to jaksi končí. Jděte se podívat na nějaký podnik autoveteránů. Šedesátá a sedmdesátá léta tam budou méně obsazená než dvacátá a třicátá.

Jistě to má mnoho příčin. Všímám si jedné z nich, respektive dvou, ale jsou vzájemně spojené. V technických artefaktech ubývá mechanických částí, a tudíž jsou méně přehledné a pochopitelné. Mechanické hodiny uchvacují důmyslem ozubených soukolí. Elektrické hodiny skoro žádná soukolí nemají. Podívejte se dovnitř a dohromady nic neuvidíte. Otevřete kapotu automobilu Bugatti a spatříte sochu. Otevřete kapotu své octavie a neuvidíte dohromady nic. A to se nezmiňuji o fotoaparátech.

Našincovo srdce zaplesá při pohledu na závěrku ovládanou pístem pohybujícím se v trubičce, přičemž rychlost se ovlivňovala velikostí dírek v pístu. Kdybyste se prodrali do útrob moderního fotoaparátu, uvidíte dráty a kusy křemíku. Není co obdivovat.

Vše to souvisí ještě s jedním praktickým problémem.

Více méně snadno můžete restaurovat – dejme tomu – automobil z dvacátých let. Stejně více méně snadno se dá opravit mechanický počítací stroj. Ale současný počítač?

On i ten Witch je problematický. Nemá v sobě polovodiče, je plný elektronek. Bude fungovat jen tak dlouho, dokud budou funkční jeho elektronky. Někde v nějakém skladu jsou snad náhradní. Kolikpak jich asi je?

LN, 26.11.2012