14.8.2020 | Svátek má Alan


FEJETON: Dvě minuty lásky

16.3.2020

Tedy já, aby bylo jasno, nemyslím dvě minuty fyzické lásky. Ona ta fyzická láska, jak o ní říkal ten lord, „zase ty směšné pohyby, lady? “, o moc déle netrvá. Sice můžete v mládí s milovanou osobou strávit v posteli celou noc anebo celý víkend, ale i tak tam bude té „lásky“ jen pár minut.

Jak nás učí francouzská galantní poezie:

U potoka bavily se paní,
o tom,
jak to chodí v milování.
Je to hezké, povídala prvá,
škoda jen, že to tak krátce trvá.
A pak,
řekla druhá,
vždyť to znáte,
je to přece jenom nestydaté.
Ano,
vzdychla prvá.
ono se to řekne!
Je to krátké,
sprosté,
ale je to pěkné.

Tak o téhle lásce já nemluvím. Já mluvím o lásce, která trvá dlouhá léta, často od narození, často až do chvíle, co se říkával v kostelích o svatbách: „…dokud nás smrt nerozdělí.“

Tedy o lásce mezi dětmi, rodiči, prarodiči, ale také mezi přáteli a kamarády, u které a se sice nahlas neheká, ale která není o nic méně úžasná.

Psát o lásce je těžké. Každý si rád čte o nějakém skandálu, o nějaké nenávisti, k tomu nás dnes vede celý mediální svět. Jak to psal už Orwell ve svém románu 1984, kde vláda denně praktikuje „dvě minuty nenávisti“. Starší si je pamatují z doby bolševika, kde dokonce v Rudém právu existovala nenávistná rubrika “Ze světa mamonu a kapitálu“ (viz můj starší článek INTERNET: „To je bomba!“).

Ta výchova k nenávisti ovšem není nějak úspěšná. Co já jsem se na naší ČT naposlouchal protižidovských keců, výlevů nenávisti vůči Trumpovi nebo Putinovi a načetl nenávistných článků o Zemanovi, Babišovi, Klausovi a jiných. Ono to moc nefunguje.

Co to zkusit s láskou? Ne vůči shora jmenovaným!. Ale vůči našim blízkým a kamarádům. Koronavirus naší nejmladší mládeži, i nám, z lékařského hlediska „starým“, nadělil (skoro) domácí vězení. Já si pamatuji jako kluk, když jsme něco vyvedli, měli jsme „hausarest“. To byla otrava, celý den čumět doma!!

Dneska ho mají celé generace. A je to stále strašně otravné, i když máte televizi, počítač a chytrý mobil. Sedíte doma jak „Vězeň na Bezdězi“, o kterém psal Svatopluk Čech:

Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlenky tvé toulají se, kde?..
(na to jsme jako kluci šeptali sprostou, ale trefnou poznámku)
..Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí,
a beř, co péče má ti skýtá zde…

Ono se to hezky řekne, ale hůře udělá. Tak já mám nápad. Zavolejte nebo napište mailem či klikněte WhatsAppem na kamarády, kamarádky. Ono to sice není zadarmo, ale na co peníze? Do hrobu si je s sebou nevezmeme, jak říkalo staré pořekadlo. Popovídejte si s nimi. S kamarády. I když budou zpočátku nevrlí. Kdo by nebyl nevrlý, když má nařízeno sedět doma...

Nám to přikázaly naše děti, kamarádce Madle její děti a vnučky, a že jich má hodně. Květa, která se právě vrátila z návštěvy u vnoučete v USA a letěla domů letadlem dva dny přes Mnichov, odkud odletěla posledním letadlem, má taky hausarest. Jakmile vlezla před Ruzyní synovi do auta, sdělila, jaký má plán a že už se těší na chalupu, bylo jí sděleno, že nic takového. Bude sedět doma, tam je sama, od nikoho nic nechytí, má tam ústřední topení a nákup jí donesou. A basta fidli.

Než Květa odletěla, bylo to jinak. Když přiletěla, už je to taky jinak. Tady to občas v české kotlince bývá, z ničeho nic, úplně jinak. V prosinci 1967 jsme odjeli na Balkán. Tady byl Novotného stalinismus, a když jsme se vrátili, bylo tady Pražské jaro. A v srpnu jsme jednou večer přijeli z Maďarska a ráno stál před okny ruský tank. A jednou zas policajti zmydlili na Národní studenty a za pár týdnů vysílala Svobodná Evropa z Prahy. Život je samé překvapení. Ale že budu mít na stará kolena od vlády a dětí nařízené domácí vězení, to mne nenapadlo. Jo, v ruzyňské věznici už jsem seděl, takže jsem rád, že tentokrát je to doma. Ale nuda a nekonečně se vlekoucí čas je všude pořád!

Jak že se to zpívalo a co nám radil Pánbůh ve filmu Stvoření světa? „Milujte se a množte se …“ Ech, to druhé naši generaci už jaksi minulo. Tak to první! Sdělme i jiným, že je vlastně máte rádi a že na ně myslíte! Takže pište si, telefonujte si, protože to je také projev lásky. Že na nás nebo na ně někdo myslí. Posílejte si třeba něco veselého. Jako jsem tohle dostal já:

Stojím v dlouhé frontě u pokladny. To mne nebaví. Tak hlasitě pozdravím: „Buongiorno!“ A najednou nemám ani komu zaplatit! 

A nebo:

„Haló, to je policie? Do domu se mi vloupal lupič.“
„My kvůli koronaviru pracujeme z domova. Můžete mi ho dát k telefonu?“

Jen proboha nepřeposílejte takové kraviny, jako že v Itálii propukla epidemie koronaviru, protože tam pracují načerno tisíce Číňanů v textilkách. A když ti se údajně vrátili z Wu-chanu a přidali se k těm statisícům Číňanů, co tam údajně jsou pořád, tak tím že to je. Anebo že epidemii koronaviru naplánovali zločinní imperialisté z USA, kteří předem vymysleli v Evropě vojenské manévry a pod mlhou koronaviru vozí do Evropy tisíce tanků a bojových vozidel a udělají tady americký převrat.

Zasmát se ovšem můžete. Třeba pokud si přepošlete pravdivou zprávu, že onemocněli dva vysocí důstojníci NATO. Když se zúčastnili odborné konference jak zabránit tomu, aby vojáci NATO nechytili koronavirus.

Přátelé, volejme si, posílejme si zprávy a nekoukejme pořád na tu televizi a na internet, nebo zlbneme. Každý, kdo má, jak se říká „do prdele díru“, je najednou odborník na epidemiologii. Děs a hrůza. Ale lidi mají pořád šibeniční humor:

Sněhurka už má jen šest trpaslíků. Kejchal je v karanténě.

Nebo:

„Porada vedoucích jednotlivých úseků o rizicích nákazy korovavirem se vzhledem k riziku nákazy koronavirem ruší.

No a pro milovníky sci-fi a knížek Terryho Pratchetta a jeho série Zeměplocha, kdyby to špatně dopadlo, tak si přeji, aby se pro nás osobně stavil Smrť. Který přijede na svém velkém bílém koni, co se jmenuje Truhlík. Neboť Pratchettův Smrť je vlídný a každého přátelsky osloví na jeho cestě do Věčnosti.

Ale takhle smutně sakra končit nesmím. A co tohle:

Ptali se doktora, co dávají pacientům s koronavirem.
„Palačinky, bramboráky, lívance a pizzu.“
„A to jim pomáhá?“
„To nevím, ale vejde se to pod dveře.“

Víte co? Pokud to čtení shledáte vhodným, pošlete je svým kamarádům, svým dětem a vnukům, že by bylo vhodné, aby uskutečnili „dvě minuty lásky“. A zavolali vám.

Stavět se nemusí, to je prý nebezpečné. Ale projevit zájem znamená projevit lásku.

A bez lásky a v osamění je život strašlivý. No, třeba jim dojde, že ani se nenadějí a „i jim se bude třásti ruka“.

Neb všechen ten spěch a všechno to, co se nyní zdá důležité, je jen šalba, klam a mámení. To si jen člověk, když je mladý, myslí, jak je to důležité.

No, snad to nám i jim dojde. Že není dobré na nikoho, ani na nás zapomínat. Aby jednou nezapomínaly jejich děti na ně. I když... nic se nesmí přehánět.

Když jsme se my moc motali kolem naší maminky, když už jí bylo hodně a ona se dívala na tehdy populární pořady o opuštěných starých lidech, tak říkala, že občas by se fakt na chvíli ráda stala „úplně opuštěná“. Ale jen na chvíli.

Ne na to domácí vězení, co nám s ním dneska naše vláda vyhrožuje, že je to určitě na 14 dní, ale možná na měsíc anebo dva … No, furt dobrý!

V Británii vyhrožují, že by mohli nařídit lidem nad 70 let čtyřměsíční izolaci. Neb britská vláda v příštích pěti až dvaceti dnech pravděpodobně zavede opatření válečného typu. Moc hezký! To by si chtělo s někým pokecat.

A hele, zvoní mi telefon!!

P.S. Co bude dál? Třeba tohle:

A v létě po karanténě.







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.