Rozvolnění, po kterém jsem prahla, mi přineslo mimo jiné účast na dvou pohřbech v rozmezí necelého týdne: minulý pátek jsme se loučili s Alfrédem, úředně Otou Michlem, a včera s Jiřinou Šiklovou. Obou se zúčastnila spousta lidí, oba představovaly společenskou událost – jak to už bývá, když umře veřejně známý člověk. Oba byli za komunismu v disentu, Alfréd hrál na kytaru v neoficiálních (a po zhroucení komunismu už oficiálních) skupinách, Jiřina obstarávala tajnou poštu. Ani nevím, jestli se ti dva znali, Jiřina na koncerty Umělé hmoty, pokud vím, nechodila, Alfréd ji nejspíš podle jména znal, možná ji i někdy potkal v některém z otevřených bytů, kudy neustále proudili lidé.

Ty dva pohřby za týden mě samozřejmě přiměly k úvaze, jestli to signalizuje konec mého světa, lidského světa, jak jsem ho znala. Nedlouho předtím jsme se loučili se Sváťou Karáskem a s Ivanem Havlem, ano, v tomto ohledu to bylo příšerné jaro. Správně bych asi měla uvažovat o tom, že prostě naše generace vymírá, jenže ono to v disentu nebylo s generací tak jednoduché. Byl to svět, kde věk prakticky nehrál roli, jeho obyvatelé se rekrutovali z různých generací.

Na Alfrédově pohřbu jsem potkala řadu lidí, které jsem dávno, desítky let, neviděla, ale i lidi, se kterými se potkávám často. Potěšilo mě, že nás tam bylo tolik a že někdejší společenství vlastně pořád trvá. Podobně tomu bylo i na Jiřinině pohřbu, i když to byli až na pár výjimek vesměs jiní lidé. Když se píše o disentu, často narážím na pojem „hrstka lidí“. Něco na tom je, miliony ani statisíce nás rozhodně nebyly. Jenže z pohledu jednotlivce nás bylo hodně – kolik lidí člověk v životě pozná? S kolika lidmi se běžně stýká? A z kolika různých prostředí? Disent byl pestrý, byli tam staří i mladí, vzdělanci i lidé, kteří měli jen základní vzdělání, a to jsem ani nemohla znát všechny. Rozhodně mě to společenství nesmírně obohatilo, jako asi každého, kdo se v něm pohyboval.

Nejspíš bychom se byli navzájem nepoznali, kdybychom žili v „normálním“, demokratickém světě. Muzikanti a příslušníci undergroundu by se asi v tom normálním světě o politiku nestarali, ti, kteří se o politiku zajímali, by nejspíš na rockové koncerty nechodili, každý by si spokojeně nebo nespokojeně žil ve své bublině. Vlastně bych asi představitelům tehdejšího režimu měla být vděčná, že mi dal příležitost poznat tolik lidí, kteří by bez něj moc společného neměli.

Ale já jim vděčná nejsem, napáchali příliš mnoho zla, ublížili příliš mnohým a poškodili společnost nadlouho – dodnes ty někdejší křivdy vlečeme za sebou jak kouli na noze. A když teď říkám „my“, nemyslím někdejší disent, ale tu většinovou společnost, která se těžko vyrovnává s dávným útlakem a ponížením, s vlastní nechtěnou, vynucenou poslušností. Zase znovu mi to ty dva pohřby připomněly – a zase znovu jsem si uvědomila, jak jsem vděčná těm, mezi kterými jsem žila. A žiju.

LN, 4.6.2021