Mám to na Dušičky zařízené jinak než ostatní, nechodím na hřbitov. Vyrostla jsem totiž (a pořád bydlím) v místech, odkud je na Olšanské hřbitovy málem co by kamenem dohodil, a tak jsem tam od dětství chodila na procházku nebo na rande. Potkávám „své“ mrtvé jinde – tam, kde bydleli, nebo tam, kde jsem je vídala. A nejen na Dušičky, ale vlastně denně. Kdykoliv vyrazím z domu, skoro pokaždé jdu nebo jedu kolem místa, kde bydlel nebo kam chodil někdo, kdo už není mezi živými. Pěstuji si přitom pocit, že vlastně nevzpomínám na mrtvé, ale na živé, které jsem přece znala a měla ráda. Na hřbitovy chodím také, jen jindy; samozřejmě už ne na rande, ale na procházku. Čtu si nápisy na náhrobcích, ale především vychutnávám klid a mír – kam taky na hřbitově spěchat.

Letos se nedlouho před Dušičkami k zástupům mých „živých“ mrtvých připojila velká česká překladatelka z angličtiny Eva Kondrysová, kterou jsem už nejednou chválila v naději, že si to někdo vlivný přečte a navrhne ji na státní vyznamenání za to, že za dusné normalizace pomáhala českému překladu jako „pokrývačka“ a hlavní „pokrývačka pokrývačů“ v tehdejším Odeonu. Proto mě nadchlo, když letos skutečně dostala Státní cenu za překladatelské dílo. Porota, která ji na cenu navrhla, jistě žádná má doporučení nepotřebovala, zasedají v ní věhlasní překladatelé, a neznat jméno Evy Kondrysové je v překladatelské komunitě prakticky nemožné.

Způsob, jakým ministerstvo se Státní cenou nakonec naložilo, mě ovšem ohromil. Stalo se totiž, že devadesátiletá paní Kondrysová mezi rozhodnutím o ocenění a faktickým udělením ceny zemřela. A ministerstvo – pro mne zcela nepochopitelně – rozhodlo, že sice pozůstalé obdaří diplomem, ale tři sta tisíc korun, které tvoří součást ceny, na účet nepoukáže.

Nařízení vlády z 16. 12. 2002, jež se Státním cenám ministerstva kultury věnuje, mluví jasně a zcela jednoznačně: „Státní cenu za překladatelské dílo tvoří diplom a peněžní ocenění ve výši 300 000 Kč.“ Eva Kondrysová tedy dostala jen část ceny! Jak je tohle možné? Jestliže Státní cenu nelze udělit posmrtně, nemohl přece představitel ministerstva dát pozůstalým diplom. Oni ho však dostali. A mohl-li být udělen diplom, není podle mého laického názoru možné nevyplatit peníze, bez nich cena není cenou. Takže: porota, tedy odborníci, rozhodli podle svého přesvědčení – a ministerští úředníci se zachovali jako chytrá horákyně, cenu dali a nedali. Věru by mě zajímalo, jak by s takovou dvojakostí naložil soud.

A protože se svých „živých“ mrtvých na leccos vyptávám (magii ani vznášející se stoleček k tomu nepotřebuji, stačí mi vzpomínky), představuji si, co by tomu asi řekla sama oceněná-neoceněná. Nejspíš by jí bylo líto, že neobdržené peníze nepůjdou na účel, jaký si představovala, když se krátce před smrti dozvěděla, že má Státní cenu dostat. A nepochybně by se jí vůbec nelíbilo to pokrytectví ministerstva kultury.

LN, 3.11.2017