aneb Troška zdravého rozumu

Jedna z našich televizí přinesla 26. února večer zprávu o lapálii cestujícího, který chtěl platil tisícikorunou a jelikož řidič autobusu neměl na vrácení, nemohl odjet ze Sadské do Prahy. Co o tom soudit?

Z banálního příběhu udělali v televizi "kauzu" a zařadili ji do prestižního vysílacího času. Budiž. Navíc se ukázalo, že cestující tak úplně v právu nebyl.

Dojíždím autobusem celý život, už od začátku středoškolských studií. Tedy víc než čtyřicet let. Nastupuji nepravidelně: několikrát měsíčně hodně brzy ráno, jindy odpoledne i v podvečer. V případě těch spojů (společností), k nimž nemám průkazku, považuji za svoji téměř povinnost mít to, čemu se říká přiměřená hotovost.

Vlastně jsem postoupil ještě o úroveň výš.

Tak jako prezident Zeman sní svůj evropský sen (jak dnes prozradil ve Štrasburku), i já žiju svůj sen, který se snažím promítnout do praxe: zbytečně sobě ani jiným nekomplikovat život, který je komplikovaný sám o sobě, i bez našeho zbytečného přičinění.

Co to znamená?

Zkrácení času od vstupu do autobusu přes zaplacení a obdržení jízdenky po zaujmutí místa na co nejnižší hodnotu. Jinak řečeno: mám rád, když věci fungují. A když "fungují" i lidé. Abych si tento sen splnil, mám připravené drobné do koruny. Stojí-li jízdenka 34 Kč, dám řidiči 34 Kč. Vezmu si jízdenku – a vše trvá doslova několik sekund. Výjimečně platím dvěma dvacetikorunami, přinejhorším padesátikorunou.

Platit stokorunou bych považoval za osobní selhání. Vyčítal bych si, že jsem nezvládl něco tak primitivního, jako je zajistit si drobné na cestu veřejnou dopravou. (Pravda, pomáhá mi v tom i žena, která ví, že má pro mé cesty schraňovat drobné.)

Praktikuji to tak léta – a vždy stojím v údivu nad tím, když lidé přede mnou, třeba ráno před pátou, platí za jízdenku v hodnotě 34 korun pětistovkou. Přitom vědí, že pojedou (jde o cesty do zaměstnání) a kašlou na to. Říkám si: kdo nezvládne takovouto prkotinu (nezdržovat ostatní, nepřivádět řidiče do neřešitelných situací – kdyby to stejně dělali zejména brzy ráno všichni, museli by šoféři vozit plná prasátka v životní velikosti), jak zvládne mnohem složitější výzvy doby?

Pan pasažér z televizních zpráv plánoval jízdu ze Sadské do Prahy. Ranním spojem s odjezdem z jeho města v 8:29. Pakliže cestoval na pražský Černý most, pak měl za 31 km zaplatit 54 korun (jak jsem si našel na IDOSu). Je takový problém, když vím, že budu cestovat, připravit si den předem tři dvacetikoruny? Místo placení tisícíkorunou?

Kdybych to měl říct po kennedyovsku: Neargumentujme tím, že řidič "je povinen" nám při placení vrátit (třeba na bankovku neúměrně vysoké hodnoty – není to tak úplně pravda), ale místo toho se ptejme, jak sami můžeme přispět k plynulosti při odbavení. Není to tak složité, stačí jen trochu přemýšlet.

Ano, je to o sebekázni, osobní odpovědnosti, ohleduplnosti. Nechci do toho tahat politiku, ale hlásím-li se k pravici, musím být pravičákem i v takovýchto zdánlivých maličkostech.

Nebo to vidíte jinak?