Nevím, jestli se vám to stává v poslední době taky, ale mě už celé týdny potkává stejná situace: s kým si povídám, ten mluví o aféře Drobil–Michálek. A opakujeme si všichni totéž. Není to průzkum veřejného mínění, člověk se obyčejně kamarádí a schází s lidmi, kteří mají na různé věci podobné názory jako on. Nestává se mi však běžně, že by nějaká veřejná aféra vyvolala tak mohutnou míru zděšení a pohoršení. Všichni opakují: ano, věděli jsme (nebo tušili jsme), že se takové věci dějí. Ale nahrávky, které pořídil Libor Michálek, odhalují samozřejmost, s jakou se rozkrádají veřejné peníze – a právě ta samozřejmost člověku bere dech. (Vaťák kdysi zpíval: víš, vono je to všechno jiný, když vo někom sníš... víš, vono je to všechno jiný, když s ním potom spíš...) Tušit, chovat podezření, anebo i vědět je opravdu něco jiného než přímo ty ničemnosti slyšet.

Jako by se člověk z nějakého blahého snu probudil do velice ohavné reality. Nedokážu uvěřit, že by tak suverénně o rozkrádání mluvil jen jeden v podstatě náhodný poradce jednoho ministra. Nabyla jsem přesvědčení, že je to v některých oblastech státní správy běžná komunikace. A že se politici k celé věci chovají nemožně: místo aby se zabývali konkrétní kauzou, vyvodili z ní důsledky (až po potrestání) a postarali se, aby se nemohla opakovat, handrkují se kdo s kým, kdo s kým ne, a snaží se aféru co možná rozmělnit. Hluboce mě to znechucuje.

Už jednou jsem podobné zděšení a pohoršení zažila. Bylo to, když před lety soud neodsoudil Libora Nováka za daňový podvod spojený s „mrtvými sponzory“ ODS. Říkala jsem si tenkrát: kdyby daňový podvod spáchal kterýkoli občan bez politického krytí, určitě by z toho nevyšel tak lacino. Soud tehdy prý nenašel pravého viníka. Nu, pro mne je viníkem daňového podvodu ten, kdo podepíše nepravdivé daňové přiznání. Proto tam podpis je.

Možná má každý jinde milníky, kdy mu nějaká šokující informace otevře oči, a on si nemůže dál v dobré víře namlouvat, že věci nejsou tak zlé. Jsou. V naší zemi je krádež státních peněz běžná. Děje se zjevně v rozsahu, o jakém se nám nesnilo ani ve zlých snech, a řada politiků a veřejných činitelů o tom dobře ví. A když se najde člověk, který to zveřejní, začnou se tito politici a veřejní činitelé divit, jak se mohl takový člověk do okruhu zasvěcených dostat. Je to systémová chyba, říkají.

Poctivě musím uznat, že to v jiných postkomunistických zemích není lepší, a v některých je to ještě horší. Možná ne s takovýmto typem korupce nebo nejen s ním, ale s jinými věcmi.

Rozhodně nechci tvrdit, že za komunismu bylo lépe, máme přece svobodu, a ta je podle mého názoru k nezaplacení. Můžeme se dokonce i dozvědět o lumpárnách, které dělají někteří lidé, zvolení za jiným účelem. Jen bohužel zjišťujeme, že toho s nimi moc nenaděláme. Měli bychom tedy hodně rychle vzít na vědomí, že se nám transformace od komunismu moc nepovedla, že se naše společnost transformovala do něčeho, co se slušnému člověku opravdu nemůže zamlouvat.

LN, 7.1.2011