Nepatřím mezi věčné a pilné domácí pracanty. Vůbec už nejsem vyhlášeným kutilem, šikulkou. Moji nejbližší dokonce prohlašují, že jsem člověk líný a navíc nešikovný – dřevo. Nu což, znají mě, tak to asi bude pravda.

No, a vidíte. I takový nekňuba, jako jsem já, si našel rekreační pracovní činnost, kterou vykonává bez jakéhokoliv nátlaku a která ho navíc dokonce baví. Snad se pro mne i hodí. Samozřejmě to není nic světoborného. Vždyť se jedná jen o obyčejné řezání dřeva. Ano, to monotónní a pro mnohé otravné pílení palivového dříví, je tou mou oblíbenou prací při letním i zimním chatařském životě.

Povím vám proč. Ono se u toho totiž může myslet na cokoliv – a také se při tom nemusí myslet vůbec na nic. Nikdo mě nehoní, nikdo mi neradí. A jak tak řežu, pěkně si v tom rytmu udávaném pilou třeba pobrukuji: Já mám ko-ně, vra-né ko-ně, jsou to ko-ně mí..., nebo cokoliv jiného. Než si celou písničku v hlavě oživím a rytmicky probrumlám, jsem třeba v půlce polena. Přendám tedy pilu do levičky a pokračuji v práci. Člověk až žasne, jak je ta druhá ruka zpočátku nešikovná. Ale vycvičit se dá rychle a dobře. Potom, když už řeže pravidelně, může přijít na řadu další písnička či něco jiného. Tak třeba ve vzpomínce odskočím do dětství a zopakuji si pěkně napůl zapomenutá rozpočítadla: En-ten-tý-ky, dva špa-lí-ky...

Také si ale nemusím bručet nic. Jenom poslouchám pilu, jak tiše drnčí, vnímám vůni řezaného dřeva a přemýšlím o všem možném i nemožném. Potom se klidně přistihnu, že řežu a řežu, přičemž se poněkud přihlouple usmívám. Čemu – to vím jenom já sám. Kdyby mě někdo viděl, asi by v té chvíli pochyboval o mém zdravém rozumu, ale naštěstí mne nikdo nevidí.

- Hleďme, poleno už je rozporcováno. Tak proč neudělat ještě další – a k tomu novou písničku?

Všechno to mé potěšení je tedy až naivně prosté. Ale nakonec dostanu odměnu největší. Krásnou, příjemnou únavu, která je pro mne snad přímo totožná s tím, čemu se říká radost za života.

srpen 1982

Ano, ano, byly to hodně odlišné časy, tenkrát před desítkami let. Třeba chudší, možná nudnější, pro mnohé ospalejší a pomalejší – a pro někoho to jistě byla doba přetěžká. Ale rozhodně to byly časy výrazně tišší. Před érou motorových a elektrických pil, před sekačkami, před..., před...

Já vím, já uznávám – také dnes mám elektrickou pilu, i tu sekačku. Ostatně i s těmi novými vymyšlenostmi se může člověk unavit, třeba i příjemně. Ale na to tiché prozpěvování a na snivou recitaci čehokoliv, to dnes opravdu moc není.

To dá rozum - nemůžeme mít všechno.

srpen 2O21