Dvě slova, která slýcháváme denně coby nejběžnější pozdrav. Vstoupil nám doslova do krve, jen mám občas pocit, jako by z ní trochu mizel. Jako dítě, už je to dávno, jsem byl veden k tomu zdravit každého dospělého. Bydleli jsme ve čtvrtém patře domu bez výtahu, takže o setkání s nájemníky nebyla nouze. Příležitostí pozdravit bylo dost. V té době totiž lidé často chodili ven, ne snad, že by tolik toužili po procházce, ale prostě sháněli různé nezbytnosti. Sám si vzpomínám, jak jsem musel několikrát jít do pekařství, kde nejednou čekali až do večera, zda jim přivezou chleba. Při takových vycházkách jsem v domě i na ulici často potkával opakovaně stejné osoby a zdravil jsem je, poučen doma, že je lépe pozdravit dvakrát, než jednou vynechat.
Když jsme jezdili v létě na vesnici nedaleko Prahy, pozdrav byl nutností. Všichni se tam znali. Nebo skoro všichni. My děti jsme prostě zdravily každého, známého i neznámého. Dnes, po desítkách let, žijeme ve vsi, zase kousek od Prahy, ale pozdrav neslýchám na každém kroku. Není vzácný ani pohled stranou, který případný pozdrav z mé strany poněkud znesnadňuje.
Nějak se vytrácí zdvořilost, ta prostá, samozřejmá. Asi ne všude. Po sametové revoluci jsem opakovaně pobýval v bavorské vsi nedaleko Mnichova, a stále jsem zdravil, protože tak činili všichni. Když v pátek odcházeli z místního obchodu, povětšinou navíc přáli hezký víkend. Aplikuji to na českou ves, zprvu jsem tím budil téměř úlek, ale v obchodech si už zvykli. Trochu je problém s pokladními v supermarketu, protože s neúprosnou pravidelností přesahující pravděpodobnost popřeji hezký víkend ženě, která ho mít nebude. Prožije ho za kasou. Přesto bývají pokladní potěšeny i přáním, které míjí cíl.
Odbočil jsem ale od dobrého dne. Ten se přestěhoval jinam, do virtuálního světa. Je zarážející, kolik mailů dostávám začínajících oslovením „dobrý den“. Následuje pak dopis. Je to zvláštní, zdálo by se přece, že píši-li někomu, obvykle vím, jak se jmenuje, takže zdánlivě nic nebrání v tom, to jméno použít v oslovení. Pravda, někteří tak přece jen činí začínajíce oslovením „pane Karpenko“, či dokonce „vážený pane Karpenko“. To jsou spíš výjimky, a vážených pánů ubývá. Nevážíme si svého okolí? Ten „pan“ by ostatně stačil. Dokonce řada vysokoškolských studentů mi píše maily kategorie „dobrý den“. Opět, moje jméno znají. V tomto případě i titul, ale na něm netrvám.
Nad touhle úvahou se mi vybavuje vzpomínka na podzim 1967, kdy jsem služebně pobýval na Moskevské státní universitě. Tam se slušelo navštívit přednášku vedoucího ústavu, což byl proslulý akademik (v dobrém slova smyslu), muž staré školy. Byla to první přednáška v semestru a tento učenec požádal studenty, aby mu případné dotazy dávali písemně, a on je zodpoví po přestávce. Než tak učinil, chvíli postál s několika lístky v ruce, pohlédl na posluchárnu plnou studentů a pravil, že dříve než vědě se musí věnovat společenské výchově. Jak pokračoval, řada dotazů postrádala oslovení, což by tolik nevadilo, byly to odborné otázky. Některé však nesly oslovení „vážený“. Dál nic, jméno akademika chybělo. Učenec to komentoval tím, že za starých časů tak chodci volali na fiakristu, když ho chtěli přivolat. On však přece jen není kočí drožky a má jméno křestní i jméno po otci, která je na místě použít.
Musím přiznat, že společenské mravy tehdejší sovětské společnosti nebyly vytříbené, což jsem poznával velmi často. Hovořím rusky, ostatně moje jméno je výmluvné. Případným komentátorům tohoto textu dodávám, že moje matka byla Češka a narodil jsem se v Praze. Dnes mi občas připadá, že i my máme reservy ve společenském styku. Asi je to problém obecný, a může to také souviset s tím, že jsem senior, takže žehrání na mravy patří k věku. Ostatně už starověký čínský filosof Konfucius vyučoval ve své škole dobrým mravům. Slavný římský učenec a řečník Cicero si přece také povzdechl: „O tempora! O mores!“ Svět se tedy moc nemění, ale přece jen, občas mívám dojem, že by i naší společnosti nějaký učitel dobrých mravů prospěl. Raději více učitelů. Abychom se nemíjeli bez povšimnutí. A těm, kdo vydrželi číst toto zamyšlení, a stesky nad společností, až sem, přeji dobrý den. Nejen ten dnešní.