Moc jsem si toho nevšímal, protože jsem na to zvyklý. Žiju mezi počítači už nějakých pětatřicet let a každou chvíli instaluji nějaký program. Ze začátku mi to bylo divné, jaksi proti srsti, že součást instalační procedury byl nějaký souhlas. Divné mi to bylo ale jen opravdu krátkou dobu, ten zvyk přišel rychle. Ony ty souhlasy měly společné jádro: Já, tvůrce užitečného programu, který jste si koupil za své peníze, aby vám sloužil, za nic neručím a za nic neodpovídám, ani kdyby vinou mého programu váš pitomý počítač vybuchl a od něho chytil dům a požár se rozšířil na celou ulici.

Poklepnutím na ikonu OK souhlasíte s výše uvedeným, maucta.

Tyhle souhlasy sepisují pohádkově placení američtí právníci a nemá cenu je číst. Stačí se spolehnout, že počítač nevybuchne a když, tak dům od něho nechytne.

S příchodem internetu a mobilů přituhlo. Program neinstaluju zas tak moc často, pokud vůbec, ale na internetu jsem doma. Měl bych si dělat čárky, kolikrát denně odsouhlasím používání cookies, které vám obsazují počítač a přivolávají na vás reklamu jak sejra myši. Složitější jsou souhlasy s buzerací jménem GDPR, ochrana osobních údajů. Je absurdní, že v době, kdy jsme vidět víc, než kdybychom chodili nazí, kdy nám každý hokynář vidí až do dvanácterníku, někdo a něco chrání naše osobní údaje. Lidi hážou plnými lopatami svoje soukromí na Facebook a dožadují se ochrany.

Sopuhlasy jsou všude. V rádiu podepíšu smlouvu na sumu, která mi nezaplatí benzín spálený jízdou na místo natáčení, a kromě toho musím podepsat souhlas s užitím a taky souhlas s šířením někde chtějí, přičemž užití není nutně šíření a naopak.

Minulý týden jsme ovšem vstoupili do nové éry, jako v počítačové hře do nové úrovně neboli nového levelu.

Ústavní soud dal zapravdu ostravskému hotelu Brioni, že konal správně, když žádal po ruských hostech podepsat odsudek ruské agrese Krymu. Je kolem toho mela a narazil jsem i na tento argument: dotyčný hotel Brioni konal správně, je to jako kdyby odmítl poskytnout nocleh esesákovi.

No, ono by záleželo na tom, kdy by se ten esesák šel ubytovat. Kdyby to bylo před květnem 1945, recepční by se ohýbal úctou v pase a po květnu 1945 by se esesák do hotelu nedostal, protože by ho před hotelem pověsili na lucernu. A kdyby se to stalo teď, lidi by mysleli, že se filmuje, a prosili ho o autogram.

Takže teď víme, že hoteliér má právo, abychom mu písemně odsouhlasili politický postoj. V románu Hlava XXII oproti podpisu souhlasu nakonec vydávali v kantýně polívku. Dnes jsem obědval v restauraci Pohoda v Břežanech a polívku mi dali bez písemného souhlasu, ba i šťouchané brambory se zeleninou. To se může rychle změnit.

Ještě ale zbývá jedna naděje: že jde o fake news, dílo zlotřilých ruských trollů. Přece není možné, že by Ústavní soud něco takového vyplodil!

LN, 6.5.2019

Neff.cz