Česká tenistka Petra Kvitová vyhrála ve Wimbledonu a bylo z toho velké a oprávněné radování. Sportovci, to je jediná společenská vrstva, které se v Čechách úspěch nejen odpouští, dokonce jim ho lidé přejí. Jakési zrnko soli si média přesto neodpustila. „V Anglii se vysmívají Kvitové. Vyhrála milióny, ale dál jezdí škodovkou,“ psalo se v různých obměnách.

Budiž. Nicméně brzy na to jsem dostal z Anglie vzkaz od Češky, která se tam soudě podle jména vdala. Napsala mi: „Je mi smutno z toho, jaký dojem podobné překroucenosti zanechávají na českých čtenářích, kteří pak proti Angličanům ve stovkách příspěvků neprávem uraženě brojí. Mohli byste v zajmu kvalitní a poctivé novinařiny prosím uvést věci na pravou míru?“ Obrátila se na mě, abych „uvedl věc na pravou míru“ v Neviditelném psu, což je médium, které mám jaksi v referátu. No a v mailu mi poslala odkaz na článek v Daily Telegraphu. Takže, jak je to? Jde o překroucené znění článku v anglických novinách a smějí se Angličané, nebo se nesmějí?

V Daily Telegraphu se Petře Kvitové rozhodně nesmějí a nesmějí se jí ani v listu Independent, přestože ji v titulku charakterizují jako „řidičku škodovky“. Ale zase na druhou stranu, ani ten článek, který naši krajanku provdanou na ostrovy rozčílil, nijak nezkreslil to, co Daily Telegraph napsal. Dejme to, že zavádějící je ten titulek, přinejmenším z padesáti procent. Vždyť ten Daily Telegraph v článku opravdu cituje vtipy, které si Angličané o škodovkách ze staré éry povídali (typu: Proč má škodovka zadní vyhřívané okno? Aby vás nezáblo, až ji budete tlačit.). Takže se vlastně nic nestalo a když se podíváme do internetových komentářů, reagujících na článek o „výsměchu“, jsou také převážně rozumné.

Nicméně každá i ta miniaturní maličkost je svým způsobem nějak symptomatická. V našich médiích by asi nikoho nenapadlo se o škodovku Petry Kvitové zajímat, kdyby o tom nenapsaly anglické noviny a ty o její škodovce napsaly jenom proto, že si tamní novináři taky musí cucat z palce hlouposti, stejně jako ti naši, a chytnou se tedy první příležitosti, jak nějaký nesmysl nafouknout a vyvolat tím aspoň špetku vteřinového zájmu. Svým způsobem je to školní příklad novinové praxe, přesně v duchu Gordon Benettovy zásady, že zpráva o tom, že pes pokousal pošťáka do novin nepatří, kdežto do novin patří zpráva o tom, že pošťák pokousal psa. Copak by asi řekl pan anglický editor autorovi článku, který by napsal, že „Petra Kvitová je skromné děvče soustředěné na tenisovou hru“ a jakpak by se asi tvářil jeho český kolega nad článkem referujícím o tom, že „anglický tisk oceňuje skromné a neokázalé vystupování naší hráčky“? Novinář tedy zoufale pátrá po čemkoli anomálním a z řádu věcí vybočujícím, aby zaujal.

Takže, kdo je nakonec hoden pokárání? Angličtí novináři anebo ti čeští, kteří dobromyslný žertík nafoukli a (skoro) překroutili? No, přímo pokárání není hoden nikdo, ale konstatování, že jací čtenáři, takové noviny, takové konstatování asi přece jenom sedí.

LN, 11.7.2011