Stávají se mi divné věci. Dneska mi například z Poštovní spořitelny přišel dopis, že banka nemohla provést příkaz k inkasu na částku 423,91 Kč. Věc: neprovedení inkasa poplatku za pevnou linku ve prospěch účtu Telefónica 02 Czech Republic, a. s. Proč chce ode mne společnost Telefónica inkasovat jakékoli peníze, nemám tušení, pevnou linku už asi čtyři roky nemám a s Telefónikou nemám nic společného. Ještě divnější je, že dopis se stejným obsahem jsem dostala zhruba před měsícem. Kdyby mi aspoň ta Telefónica napsala, co a proč ode mne chce...

Jiná, složitější věc s telefonem - tentokrát mobilním - se mi děla několik týdnů. Čas od času zavolal jakýsi hnusák, který mi říkal nepříjemné věci. Napoprvé mě to šokovalo -myslela jsem si, že estébáci i se svými odpornými manýry dávno zmizeli. Jak se ukázalo, estébáci sice zmizeli, ale odporné manýry zůstaly. Kamarád mi radil, abych šla na policii, že se i „skryté číslo“ nebo „neznámé číslo“ dá vypátrat. Jenže já jsem ze starých časů, jít někoho udat se mi nechce. A už vůbec se mi nechce opakovat, co jsem vyslechla, ani policistům, ani nikomu jinému. Hnusák časem sprostoty, které podle něj o mně říkají mí kamarádi, jaksi vyčerpal, nebo mu připadaly slabé, a začal mluvit z cesty: blázen zřejmě. Ale blázen, který má něco společného s Ústavem pro studium totalitních režimů. Všichni lidé, o kterých mluvil, měli totiž něco společného s Ústavem totalitních režimů.

Snášela jsem Hnusákovy drzosti celkem stoicky, co jsem taky mohla dělat. Jen jsem chvílemi uvažovala, co vlastně chce, že to neřekne. Přál si snad, abych něco udělala nebo nedělala? To by bylo asi zbytečné, to věděli i ti estébáci. Ale možná mi chtěl jen dát najevo, že mě velice nemá rád. To mě nijak zvlášť netrápilo, taky pro něj neplanu; nemám totiž ráda lidi, kteří ostatním pro nic za nic otravují život. Dokonce jsem ho jednou, když měl zrovna manický den, celkem pětkrát vyslechla - a když zavolal po třech nebo čtyřech dnech znovu, hovořila jsem k němu jako k milému příteli. Vřelým tónem jsem mu vysvětlovala, jak jsem ráda, že se občas ozve, a moc jsem ho nepustila ke slovu. Vydržel ty výlevy necelé čtyři minuty, pak zavěsil. Moc vám to doporučuju, kdyby vás někdo otravoval. Na sprosté e-maily taky odpovídám vlídně: „Jsem ráda,“ napíšu, „že jsem mohla poznat tak milého a zdvořilého člověka, jako jste Vy.“ Obvykle to pomůže a pomohlo to nejspíš i v případě Hnusáka: od té doby se neozval.

Ostatně ani nemůže. Přišel někdo na návštěvu a zeptal se, jestli nemám telefon navíc. Mám, odpověděla jsem a podala mu ho. A přidala historku o Hnusákovi. „Jenže,“ dodala jsem, „ten telefon umí jen telefonovat a esemeskovat, jinak nic. Stál sedmdesát sedm korun.“ Návštěvník se vesele zasmál, prohlásil, že nic jiného s telefonem nedělá, hbitě ho otevřel a vytáhl z něj kartu. „Hnusáka si nech, já ho nechci.“ A tak tu přede mnou leží malá červená kartička a připomíná mi, že bych tu patálii s ÚSTR měla sepsat celou. Pro poučení současníkům i potomstvu.

LN, 25.6.2010