V písni Jiřího Suchého si dítě vysní svůj fantazijní svět, ať už je zrovna v kuchyni, nebo jede tramvají. Dovedou to i dnešní děti? Trochu se bojím, že svět mobilních telefonů a hraček „podněcujících tvořivost“ tu jejich fantazii spíše ochuzuje.

Nedávno jsem v čekárně u doktorky nemohl nesledovat dvě předškolačky. Každá v ruce něco jako mobil. To je taková věc vzhledu mobilu, ovšem bez možnosti volat, jen s roztomilými aplikacemi. Dohledal jsem si, že už se to vyrábí i pro jedenapůlroční špunty a prý to rozvíjí schopnosti poznávat zvuky, barvy atd. Nejspíš když rodiče nemají čas. A běhají tam různé animované cypoviny (tohle slovou doufám roboti neznají). Protože si jedna z holčiček sedla na židli opačně, mohl jsem se jí přes rameno kochat pohledem na displej. Mluvilo to anglicky, což předškolačka jistě ocenila. A jedna scéna byla v tělocvičně, kde si kluk a holka chvíli povídali a pak kluk udělal kotoul. Animovaná holka pravila: „Wow, ty jsi udělal kotoul!“ To bylo všechno.

Taky se dělají mluvící knížky. Batole se dotkne speciální tužkou obrázku kočičky a obrázek řekne „mňau“. Dítě se zabaví a rodič zatím může pařit na vymakanější mašince.

A lego se nám specializovalo. Vyrábějí se sady na jedno téma - buď se z toho udělá pirátská loď, nebo autoservis... Je v tom pár kostiček využitelných jinde a pár kostiček, které už se na něco jiného jen stěží použijí, a stojí to majlant, aby někdo dítěti nekoupil pirátské lodě dvě a ono si nemohlo hrát na námořní bitvu. Ještě by navíc mohlo chtít, aby ty lodě nebyly úplně stejné jako všechny takové po celém světě!

Tak jak je to s tou podporou tvořivosti a fantazie? Nechybí současným dětem to kouzelné slůvko „jako“? Umí si holčička hrát s herním mobilem, že je to jako děťátko, nebo že je jako nemocný? Kéž by! A co hračky, které si dítě samo vytvoří nebo dotvoří?

Koronáč tu s námi ještě dlouho bude, tak přidám pár inspirací pro rodiče a děti.

Když se plastový kelímek od jogurtu po obvodu nastříhá na proužky až asi dva centimetry nad dno a proužky se ohnou ven, stačí dát mu ten správný točivý pohyb a máme zadarmo létající talíř.

Na papír se napíšou čísla do deseti a dva až tři hráči je popořadě spojují tužkou. Hráč nesmí protnout čáru svoji ani cizí, nesmí se jí ani dotknout. Nuda? Jen počkejte, až první hráč spojí jedničku s dvojkou tak, že přitom nejdřív hezky obkrouží pár čísel a další v tom trendu budou pokračovat!

Závodní dráha? Jak je libo. Nakreslí se na velký čtverečkovaný papír přiměřeně široká dráha s rovinkami a zatáčkami. Jede se vždy rovně pastelkou po liniích čtverečků nebo po jejich úhlopříčce, nijak jinak. Zrychluje se v příštím tahu nanejvýš na dvojnásobek předchozího tahu, brzdí se maximálně o polovinu předchozího tahu, zatáčet se smí jen o 45 stupňů. Hráč může protnout dráhu soupeře, ale nesmí se oba setkat ve stejném bodě a nesmí se dotknout okraje dráhy. Na co playstation nebo aplikace? Tohle může hrát i víc soupeřů v podstatě zadarmo a bez elektřiny.

Ke stolnímu fotbalu stačí tři stejné mince a dvě nějak udělané branky - třeba z prázdných sklenic. Mince musí vždy tvořit trojúhelník, prostřední se cvrnkne mezi zbylými dvěma. Nesmí se ani trochu dozadu, jinak hráč ztrácí tah a dál hraje soupeř. Totéž když se cvrnknutím nevytvoří trojúhelník nebo když mine branku.

Tohle dětem neříkejte, ale když se ukrojí plátek syrové brambory a zavrtá se do něj koncem brčka, brčko se tím zašpuntuje a stačí fouknout... Ne, tohle dětem zatajte.

A prozradili jste jim, jak ze zauzlovaného kapesníku udělat maňáska nebo jak ze staniolu od čokolády modelovat panáčky?

Silné nátury pustí dětem vyprávění herce Václava Kopty, na co si v dětství nejraději hrál on. Nevděčníkům pusťte vyprávění Jiřího Krampola: „Táta mi dal briketu a řekl, ať si jdu hrát na horníka.“ A nebo jim tedy dejte ten jejich herní mobil. Však ta domácí izolace jednou skončí a děti si budou moci venku cvrnkat kulličky, házet čáru nebo skákat gumu. Cože? Dinosaurus? Já? Aha...