V posledních týdnech jsem sice poměrně dost cestovala a politické dění v Česku jsem sledovala jen sporadicky, ale úplně se mu uniknout samozřejmě nedalo. Návštěva dalajlamy, trapná aféra s medailí pro Jiřího Bradyho, prohlášení čtyř, protestní oslava státního svátku na Staroměstském náměstí, cenzura-necenzura v televizi Prima... vlastně se mi ani nechce o tom psát. Udělali to už jiní a některé bych musela opakovat.

Víc mne zaujalo pozadí té prazvláštní aféry s Čínou. Ano, vím, že český prezident má říši středu v oblibě a tam – prý – na oplátku mají rádi krtečka, a taky vím, že má naše země s Čínou „strategické partnerství“. Jen jsem nevěděla, co ono strategické partnerství znamená; měla jsem za to, že jde o nějaké obchodní smlouvy, kterým nerozumím. Autoři, kteří se v ekonomice, v mezinárodním obchodě a v investicích vyznají líp než já, sice tvrdí, že ty slibované obrovské investice zase tak obrovské nejsou a že přinášejí prospěch jen několika majitelům různých společností, ale blíž jsem to nezkoumala, jsouc pohroužená do Písně o Nibelunzích. Musím tam totiž pro jeden překlad najít citát, text je rozsáhlý a já se často zahloubám do veršů, které tak nádherně přeložil Jindřich Pokorný...

Ale zpátky ke strategickému partnerství. Z podlézavého prohlášení jsem pochopila, že někdo – patrně český stát – slíbil čínskému státu, že se nebude stýkat s dalajlamou. Sama strategická partnerství neuzavírám, nemám patřičný kapitál a nepodnikám. Ovšem představa, že by mi třeba nakladatel, se kterým uzavírám smlouvu, v té smlouvě zakazoval se kamarádit s tím nebo oním, mě poněkud děsí. Žádnou takovou smlouvu bych rozhodně nepodepsala, jedna věc jsou smluvní závazky, ale mé vztahy s těmi či oněmi jsou něco jiného.

Dalajlama přece nedisponuje žádnou armádou a nechystá se násilně dobýt Tibet a odtrhnout ho od Číny, je to duchovní, a pokud je mi známo, hlásá důležitost lidských práv, která snad jsou pro nás taky důležitá. Nebo už ne? Pak by snad bylo namístě, aby to politici, kteří se ucházejí o přízeň voličů, těm voličům také sdělili. Abyste mi, milí čtenáři, dobře rozuměli: vůbec netvrdím, že naše země nemá obchodovat s Čínou. Je-li však takový obchod nerozlučně (asi smluvně?) spojen s tím, že budeme vyznávat stejné hodnoty jako Čína, musím se nad tím pozastavit.

Co je to za móresy, odůvodnit nepřijetí nějakého ministra tím, že „obě strany vědí, oč jde“? Pokud to obě strany vědí, nejspíš se na tom domluvily. Pak bych měla zcela zásadní otázku: na čem se „obě strany“ domluvily? Čím představitelé Číny podmiňují, že se k nám bude – zajisté ke spokojenosti zákazníků – valit proud levného textilu a kdovíčeho dalšího? S kým se čeští politici nesmějí scházet anebo smějí scházet jen v soukromí? Jen s dalajlamou? Nebo ještě s některými jinými? A když se náš „strategický partner“ třeba rozhodne, že ten a ten nemá dostat vízum, přistoupíme na to?

LN, 4.11.2016