Vlastně bych nejradši nic nepsala, nic nedělala a jenom si četla. Potkala jsem totiž zase jednou knížku, kterou jako by autor byl napsal pro mne, což se mi nestává denně. Přitom ji ovšem pro mne docela určitě nepsal, psal ji pro sebe: autorem je totiž Rudolf Battěk a ta kniha je jeho deník z roku 1989. A teď, po letech, ten deník připravili k vydání a doprovodili úvodem, popisem „vystupujících osob“ a dalšími náležitostmi Tomáš Vilímek, Michaela Tučková a Marek Suk a vydal ji Ústav pro soudobé dějiny.

Je mi trochu líto, že psaní deníků není povinné – pokládám totiž za zcela jisté, že to, co autor zapsal, také skutečně zažil a skutečně si myslel, je to historický materiál první třídy. Hned musím také přiznat, že si nic z toho, co Battěk píše, prostě nepamatuji. Že si nepamatuji to, u čeho jsem nebyla, je pochopitelné – nebyli jsme tak blízcí přátelé, aby mi vykládal, kde a kam chodil, s kým se setkával a proč. Jenže já si nevzpomínám ani na všelijaké schůzky, u kterých jsem podle něj byla. Proč, to nevím, je to jedna ze záhad fungování paměti. Taky je to dávno…

Battěkův deník poskytuje opravdu zajímavý vhled do toho, jak disidenti fungovali. Kolik času jsme jen trávili tím, že jsme odněkud někam nosili samizdatové časopisy! Battěkův život byl zaplněn – přinejmenším podle deníku – tím, že stále s někým telefonoval, někam chodil a jezdil, připravoval různé texty, scházel se s lidmi, aby zajistil jejich rozepsání a rozmnožení, distribuoval je. V době internetu to působí trochu zvláštně, ale samozřejmě si vybavuji, že to tak skutečně bylo.

Nejzajímavější na té četbě je, jak se Rudolf úžasně snažil budovat nové, političtější opoziční struktury. Charta 77, jejímž byl signatářem a mluvčím, z podstaty nemohla mít jednotné politické zaměření. Její signatáři měli velerůzná politická vyznání a přesvědčení, v jedné politické straně se prostě sejít nemohli. A také, jak víme, nesešli. Byl to občanský odpor usilující o dodržování lidských práv. Řada z nás ani nebyla homo politicus, většina signatářů vůbec nestála o politickou kariéru, ale o to, aby lidé mohli normálně dělat svou profesi, říkat, co si myslí, a občansky ovlivňovat život společnosti.

Battěk však homo politicus byl. Chtěl být politikem a také jím byl. Těžko se však mohu bránit nostalgii, když si v těch poměrně stručných poznámkách čtu, s kým vším se scházel a vůbec kdo se s kým vším scházel. A jak se snažili – vlastně jak jsme se všichni snažili – vytvořit společný proud, který by vyústil do změny poměrů, zbavil nás té otravné cenzury a umlčování a který by většinu společnosti zbavil strachu.

Nu, doba se změnila, většina společnosti už strach mít nemusí, není potřeba tajně vyrábět samizdat, každý se může sdružovat podle své libosti. Zmizela však, zdá se, ta touha a potřeba domluvit se i s lidmi jiného politického vyznání. Škoda převeliká. Ale nechám mudrování a půjdu si radši číst.

LN, 4.9.2020