Těmi jedinými správnými demokraty poničené a zdiskreditované oslavy 17. listopadu jsou za námi, ale pořád tady zůstává pachuť té vyostřené atmosféry a agresivní privatizace oslav jednou, a to menšinovou skupinou lidí. Ale o to víc hlasitou, protože jedinou správně demokratickou. Dobře tak, je to pryč a zase za rok na Ydykseb.
Jenže pachuť je pocit a realita je realitou. Přes všechny ošklivosti a nepěkné rysy naší mladé samostatné republiky a jejích všemožných bobtnajících údů je tohle docela příjemná země k životu. Senzační krajina, krásná historická města, vesměs pilní lidé, národnostně krásně homogenní, vesnice, kde se nové staví a staré opravuje i bez evropských peněz, a hustě osídlené oblasti, ale a i příjemné, téměř zapomenuté části klidné netektonické krajiny. Sem tam povodeň - to je holt život. Úředníci někdy příjemní i hodně nepříjemní, profilcovaní jsme všichni, sledováni na každém kroku kamerami. Všichni, co jsou dychtivě na sociálních sítích, jsou sledováni ještě mnohem mnohem víc, a to jak tady, tak i na Západě.
Vláda přesně taková, jakou nejspíš mít máme, protože je sestavena naprosto demokraticky zvolenými stranami a bývalí i současní komunisté jsou tam i onde u lizu. Na Západě je levice i komunistická strana naprosto přijatelná, na rozdíl od pravice, kterou je třeba zničit. Pravice u nás prakticky vyhynula a to, co se za ni označuje, je spíše parodie na ni.. Politici jsou povětšinou nestateční, ba právě naopak, hrdinové jen tam, kde se to odehrává na poli slov a nejde o činy, a srabi ve všem ostatním. Ale přesně takové mají na bájném Západě také. Kdo si nic nevyřizoval na Západě na úřadech, nemá s čím porovnávat. Ale já mám ty pocity například z Německa také - někde fajn a na jiných úřadech buzerace a chladná realita a nesmírná byrokracie. Tam i zde formuláře nejspíš z valné části z dílen buď dyslektiků, anebo deprivantů.
Ale zase tu nemáme (zatím, ale na tom se v jistých liberálních a humanitárních, dobře penězi prokrmovaných kruzích tvrdě pracuje) žádné no-go zóny, naši Romové při všech potížích, co s nimi jsou, naštěstí nejsou nijak bojovní a s touto republikou se pohodlně sžili (no aby ne). Nemáme tu mešity, kam se podíváte (Bůh zaplať), nemáme tu žádnou nábožensky motivovanou pouliční střelbu ani uřezávání hlav a na občasnou střílečku a podobné exces stačí náš vlastní pošahaný ksindl. Policie nemlátí i ty nejnablbanější demonstranty hlava nehlava, ale korektně s nimi zachází. Politické strany tady nesleduje domácí rozvědka, cenzura se tu neprovozuje jako v Němcích a ukládají si ji jen jistá média sama sobě, protože proto.
Náš president sice někdy má horší chvilky (ale ne s tak devastujícími účinky jako např. Anděla Merkel), ale stojí pevně za Izraelem a jeho názory na OOP a islámský fanatismus by se měly tesat. Neodhalujeme zde nadšeně sochy Karla Marxe a V.I. Lenina, ale spíše je bouráme. Do Brusely nás udávají naši vlastní snaživí jedinci, kteří žijí z peněz daňových poplatníků. Neumíme stavět rychle dálnice a dobré železniční koridory a naše dotační korupce je nejspíš o něco větší než na Západě, ale určitě ne menší než ta na jihozápadě nebo jihu Evropy. Kvůli tomu se u nás většina lidí opravdu nebude věšet, zažili jsme už horší věci. Zelení tady neznamenají nic, zato máme docela prapodivné bukanýry Piráty s Hřibem deptajícím infantilními nápady Prahu a předsedou, kterého možná nebude jednoduché jednou na poštovní známky odmastit. Jestli budeme mít anarchistického premiéra, tak to bude velká inovace v Evropě. Nemáme politické vězně (jediným byl Miroslav Sládek). Hranice máme otevřené a český pas je hodně cool. Máme parádní všehochuť, ale vlastně máme pohodu a mnozí si jí neváží a nevědí, že se máme v mnohém lépe nežli ti na západ od nás.
Ať si každý přebere, které kritérium je pro něj důležitější, a pak ať se rozhodne, jestli mu stojí tady za to žít. Divím se, že zde například taková Lída Rakušanová vůbec ještě bydlí. Každopádně já tvrdím, že houby je nám zle - to teprve možná bude. Už jsme dospěli, a tak se mnohým západním podnikatelským a politickým kruhům už Česko zajídá kvůli stále dražší pracovní síle, menším ziskům a narůstající neochotě sežrat jim všechny ty jejich západní geniální nápady a agendy. A my už také stále rychleji střízlivíme z toho, jak jsme si ten Západ nepoučeně malovali a jak nám ho jiní první desetiletí na pěkno vytapetovali. A ta naše Evropská unie už po setření vrstvy mejkapu není tou lepou ženou, ale spíše se jeví jako docela utahaná holka z poněkud vykřičené čtvrti. Prostě stará zalítaná Dakota, kterou drží při životě nikoli ideje a snaha sladit všechny rozdíly, ale dorota zaměřená na prachy, prachy a zase prachy. A politika členských zemí, jak ostatně ukazuje kauza dvojího veta Maďarů a Poláků a nápady Francouzů na dvourychlostní EU, je jedním velkým pokračováním války jinými prostředky. Nic jiného to není.
A tak jsem se v duchu vrátil k nedávno v Lidovkách uveřejněnému fejetonu Petrušky Šustrové. Ta se zamýšlela nad výdrží demonstrantů v Bělorusku a položila si otázku, jestli by v roce 1989 naši studenti a demonstranti vydrželi takovou dobu čelit násilí moci a stále horšímu počasí v ulicích. Otázku nechala skepticky otevřenou a já tuto výzvu zkusím zvednout.
Ti lidé v ulicích Minsku a jiných měst vůbec netuší, co se s Běloruskem stane v případě, že dokážou to, co si myslí, že chtějí, a moci se ujme naivní Svitlana Cichanouská nebo někdo jiný z rebelujících a na situaci politicky i znalostně absolutně nepřipravených lidí. Netuší, že jim umře právě ten fungující a ještě konkurence schopný průmysl, co tam mají a co si nevede zase tak zle. Netuší, že jejich zemědělství napůl nechá EU chcípnout na úbytě kvůli omezením a kvótám a jejich skvělé zemědělské produkty (jak potvrdil můj kamarád, který tam léta jezdil a po vážné nemoci zase chce jezdit) nahradí svinstva v barevných lákavých obalech a ošizené mléčné produkty pochybné provenience „Made in EU“. Z jejich dosud klidných a bezpečných a pěkně opravených měst a městeček bez tuláků a bezdomovců se stane takový krásný liberální bordel, jaký už poznáváme i my. A tak bych mohl pokračovat. A abych nezapomněl - hlavně LGBT&Co. a BLM.
A teď to hlavní a zásadní, co si o tom všem myslím: kdybychom mohli jako Bělorusové v onom slavném roce 89 cestovat na Západ s pasem, mohli studovat v zahraničí vlastně kdekoli jako dnes Bělorusové, vracet se kdykoli domů, mohli podnikat, měli tak kvalitní systém silnic a dálnic, jaký mají Bělorusové nyní, měli tak čistá města jako v Bělorusku a obchody velmi solidně zásobené, nikdy by k žádnému Listopadu nedošlo a nikdy by ho ani provokatéři nevyvolali. A to dokonce ani tehdy, kdyby kolem nás padaly režimy jako stromy v lese.
Nikdy bychom nevyšli do ulic, protože bychom věděli, jak to na tom Západě vypadá, a protože by prostě ten prapodivný komunistický režim umožňující lidem dýchat většinově ani zas tak moc nevadil. A když, tak rozhodně ne tak, aby jim kvůli tomu mrzly zadnice na demonstracích a nechali se sprchovat ozbrojenými složkami. Ovšem to je to kdyby; ale já jsem o tom přesvědčen. Z toho důvodu nepřeji Bělorusům, aby Bůh dopustil, aby se tamní prapodivná revoluce povedla a došlo k obratu o 180 stupňů. A soudím, že EU má svých starostí dost a neměla by do Běloruska strkat ten svůj nepoučený a nepoučitelný čumák.