Měla jsem jít na schůzku s postsovětskými novináři, ale ukrutně se mi nechtělo. Hrabala jsem se v textu Oleha Sencova, ukrajinského filmaře, který už čtvrtý rok sedí v ruském vězení za údajnou přípravu k teroristickým akcím, ale podle řady soudných lidí je prostě politický vězeň, který se ničím neprovinil. (Ten názor sdílím.) A dostal dvacet let.

Nakonec jsem přemohla lenost, vstala a vydala se na cestu. Když jsem sjela výtahem dolů, duněl naším průjezdem rachot, jako kdyby se kolem domu řítily tanky. No tohle? Otevřela jsem dveře na ulici, kam se z nebes řítily proudy vody, chodník byl celý bílý. Kroupy! A jaké! Jak se mohlo to boží dopuštění strhnout za tu chvilku, než jsem sjela z pátého patra? Radši jsem si zavolala taxíka, ale stejně jsem za těch pár kroků od taxíku k místu schůzky úplně promokla.

Nové překvapení mě čekalo na schůzce. Další dva pozvaní nemohou přijít, protože se musejí ve svých redakcích věnovat vývoji v případě Babčenko. Neměla jsem tušení, jak se vyvíjí případ zavražděného novináře, a nesmírně mě překvapilo, když mi pořadatelé řekli, že Babčenko vystoupil na tiskovce – takže nebyl zavražděn. Trochu jsem se ostýchala se zeptat, co se tedy vlastně stalo, ale pak jsem se přemohla – a dozvěděla jsem se, že to se zatím neví. Schůzka byla zajímavá, o to nic, ale já byla myšlenkami trochu jinde: na demonstraci, která se měla konat právě proto, aby upozornila na případ Oleha Sencova. Že v tak pekelném krupobití žádná demonstrace proběhnout nemohla, to mi bylo jasné. Co mi ale jasné nebylo a co jsem se dozvěděla až večer, bylo, že kroupy padaly jen v dost omezené části Prahy.

Musím přiznat, že jsem úplně znejistěla. A když jsem odcházela ze schůzky, kráčela jsem pod čistým nebem jako omráčená. Nějak mi ta příhoda s krupobitím nešla a nešla z hlavy. (Kroupy jsem ostatně na vlastní kůži v takovém rozsahu nezažila snad desítky let.) A jak to bývá, nejistota se šířila do širších oblastí, než je pár městských ulic a pár desítek minut. Nezměnilo se i něco zásadnějšího? Měla jsem předtím velmi časně ráno přemilou návštěvu a hovor se kupodivu přenesl k plastovému smetí a odpadům vůbec. Návštěva soudila, že v roce 2100 už z lidstva zbydou jen zbytky a planetu zamoříme odpadem (nejen plastovým). A jak jsem tak šla večer poloprázdnou ulicí, začala jsem hloubat, jestli vlastně nebojujeme minulé války, jestli nejsou na pořadu nějaké akutnější, se kterými si nebudeme vědět rady. Co se to děje, že tajné služby, tedy státní orgán, vydává někoho za mrtvého, a uvrhnou spousty lidí do žalu – a o několik hodin později do zmatku? Taky mi bylo líto mých novinářských kolegů, teď jsou úplně nezaslouženě za oslíky.

Pak jsem si ale řekla, že všechny problémy světa nevyřeším a ani tu od toho nejsem. Budu radši dál dělat to, co jakž takž umím, a mluvit jen do toho, o čem aspoň něco vím. A vrátila jsem se domů, k Sencovovým literárním vzpomínkám.

LN, 1.6.2018