Kdybych se chtěl hodnotit, co jsem jako zač, tak bych asi řekl, že jsem takový naivní demokrat. Zkrátka, že v demokracii věřím. Věřím, že dává šanci každému. Mladému, starému, bohatému, chudému ba i pitomému, aby se v ní vypracovali, na cokoliv mohou, nejen v soutěži jeden s druhým, ale také při všeobecné spolupráci nás všech. Holt si naivně představuji, že lidé jsou v podstatě dobří, jen se jim musí dát šance.

Na tomhle principu je ovšem postavena celá idea komunismu. Je to argument, s kterým těžko nesouhlasit a kterému podlehly celé generace východních i západních itelektuálů, jež oklamaly nejen svoje pitomoučké svědomí, ale de fakto zradily i svět, který jim dal do vínku svobodu rozhodování . Bohužel, na světě nejsou jen dobří lidé, ale také lidé schopní všeho. Lidé chtiví bohatství, peněz, moci, slávy a vlivu. Na tom by nebylo ještě nic tak zlého ani zvláštního, takoví jsme do určité míry všichni. Jeden více, druhý méně, třetí je tím jak posedlý a jsou i tací, kterým je to jedno nebo u konečníku, jak se nelidově říká. Lidí ctižádostivých a pracovitých nám však třeba je, i kdyby je nahoru hnala jen touha po slávě a moci. Problém je jinde, a sice v tom, aby se při tom řídili morálně. Aby nechtěli moc za každou cenu! A zde právě vidím největší přínos demokracie. Zatímco komunismus, ale i jiné idealistické proudy, považuje za morální cokoliv, co zvýhodňuje jejich učení a je samé, takže jdou až do extrémů vražd a genocidy, demokracie se tomu brání svojí otevřeností, kdy každý čin možno okamžitě ohodnotit a zmoralizovat. Jelikož v sobě máme všichni od Pánaboha zakódováno, že ubližovat druhému z jakéhokoliv důvodu je nemorální, je úsilí demokracie odměňováno tím, že hanebné činy jsou většinou zavčas odkryty i odhaleny a jejich role odsouzeny.

Tohle všechno tak nějak naivně vyciťuji, ale když jsem si nechal na střechu zabudovat od společnosti Rheem solární ohřívač vody, ani v duchu mě nenapadlo, že i tento prostý čin bude mít souvislost s tím, jací lidé jsou a jak jim demokracie pomáhá řešit nebo neřešit problémy jejich svědomí. Rheem vymyslel nové připojovače měděných trubek s vodou k solárním panelům a byl na ně pyšný. Instalatéři byli instruováni, že připojovače z tvrdého plastiku jsou to poslední, co věda skrze firmu Rheem vymyslela, a začali je všichni používat, protože to bylo mnohem jednodušší. A také, ohřívače vody byly vyráběny pro jistou tak, aby se k nim nic jiného připojit nedalo. Bohužel, příroda v podobě slunce a tvrdých podmínek v podobě UV záření na většině střech jejich plastikové připojovače do pár měsíců tak znehodnotila, že začaly praskat. Jen za první rok, kdy jsem měl ještě záruku, mi firma vyměnila připojovače dvakrát. Potřetí mně už jen oznámila, že moje garance neplatí. Chápejte, práci provedou a připojovače vymění, ale už budu muset zaplatit. Instalatér mně potvrdil, že celý nápad připojovačů z plastiku je špatný, mylný, nedomyšlený a hlavně neověřený praxí, ale firma na mé protesty kontrovala tím, že instalatér je asi špatně připojil. Co teď?

Jelikož žiji v demokracii, rozhodl jsem se, že to tak nenechám a musím najít cestu, aby firma Rheem buď chybný design připojovačů opravila a vyměnila za něco, co vydrží déle než jen pár měsíců, nebo aby mi vrátila peníze. Můj parlamentní representant mně ochotně ústy své sekretářky (také ji platím, i když pochopitelně ne sám) poradil, abych s problémem šel k zvláštnímu soudu pro malé spotřebitele, který je zdarma, ale tam mi bylo vysvětleno, že je na mně, abych dokázal, že Rheem má chybný výrobek. Jinými slovy, musel bych připojovače nechat přezkoumat nezávislou vývojovou firmou, kde by mi za mnoho tisíc dolarů připravili důkazy, že mám pravdu, když tvrdím, že firma Rheem vyrobila šmejd. Pak bych měl naději vyhrát a soudce by mohl firmě nařídit, aby mě odškodnila. K takovému soudu pro malé však mohou chodit jen bohatí. I vrátil jsem se pro radu ke svému representantovi. Načež mi jeho kancelář poradila, abych tedy šel za ombudsmanem. Když jsem trval na tom, že representanta chci vidět, abych mu situaci vysvětlil osobně, bylo mi naznačeno, že má moc práce s vážnějšími věcmi, než je moje prkotina. Samozřejmě, že to takhle přímo neřekli, ale hezky to zakulatili, aby byli z obliga a já pochopil nevyřčené, že je seru. Šel jsem tedy za instalatérem, jestli by mně u toho soudu, který je zadarmo, nedosvědčil, že dle jeho náhledu odborníka se jedná o nekvalitní výrobek, zkrátka o šmejd. Jenže instalatér mě poslal přesně tam, kam representantova sekretářka, tedy do prdele, ale mnohem nediplomatičtěji. Vážil jsem si jeho přímosti, a tak jsem se ani neurazil, jen jsem chtěl vědět proč. Vysvětlil mně, že kdyby šel svědčit proti velké firmě jako je Rheem, tak by si taky už nemusel u fochu ani škrtnout, přinejlepším by už od Rheemu nikdy nedostal zakázku, aby u nějakého pitomého solárního ohřívače vody vyměňoval připojovače....

Mohl jsem jít ještě za právníkem, jenže s právníky mám špatné zkušenosti a moc dobře vím, že i kdybych vyhrál, stálo by mě to nejen cenu celého ohřívače, ale možná i domu ...

A tak jsem se rozhodl, že až příště připojovač praskne, strhnu ohřívač se střechy, zaletuji trubky vody tak, abych ohříval vodu jen elektricky v zásobníku, a na celý solární systém se vykašlu. Budu sice přispívat ke zvýšení „skleníkového efektu“, ale zase budu mít klid a nedostanu infarkt, takže nebudu muset nikam na operaci a to snad ty plyny v ovzduší na ušetřené energii v nemocnici vyrovná ...

Jen jedno mi vrtá hlavou. Demokracie je asi skutečně nejlepší systém, ale i ten nejlepší systém nemůže fachčit, když v něm žijí lidé necitliví, lhostejní a žijící jen pro finanční odměnu. A hlavně lidé nemorální! A demokracie v dnešním světě funguje jen tam, kde si ji mohou dovolit zaplatit. Že by ta naše demokracie byla jen pro bohaté?

******
Poznámka redakce: 22. února vyšly v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.