Možná jste si taky všimli reklamy „Znalci platí palci“: vybízí k placení mobilem, při němž se identita prokazuje otiskem palce. Podobnou věc zavádějí teď s odvoláním na evropské předpisy různé banky. Má to jeden (malý) háček: k takové manipulaci potřebujete chytrý telefon. Staromilci, kteří se drží „obyčejného“ mobilu (a k nimž patřím), utřou. Nepochybuji o tom, že se placení dá obstarat i jinak, ale přece jen mi to připadá, že banky počítají spíš s tím, že ten chytrý telefon má každý. A nejen banky: eRouška, k jejímuž obstarání tak úpěnlivě vyzývala česká vláda, taky funguje jen na chytrých telefonech, které si umějí stáhnout příslušnou aplikaci.
No jo, já vím, měla bych se zmodernizovat – a vlastně už vím, že jen odkládám to, co stejně budu muset udělat. Ale nejde mi o sebe ani o placení mobilem nebo o eRoušku, jde mi o něco mnohem podstatnějšího. Částečně to zase odhalily patálie s covidovou pandemií: jak se mají distančně učit děti, které nemají doma počítač? S uznáním a potěšením sleduji, že se stát snaží, školy takovým dětem poskytují laptopy. I to je jedna součást mohutné revoluce, kterou lidstvo prochází.
Tou revolucí myslím digitalizaci. Pro ty, kdo běžně používají počítač, to není problém. Vlastně to není velký problém ani pro Českou republiku, přece jen patříme mezi vyspělé evropské země – a zaostalejší oblasti jistě rychle doženou ty vyspělejší. Jak dlouho to ale může trvat v rozměrech celé zeměkoule? A přitom se ti digitalizovaní s těmi nedigitalizovanými za chvíli už těžko domluví. V malém to pozoruji, když naslouchám některým hovorům svých přátel s chytrými mobily, víc je ten rozdíl cítit ze sdělovacích prostředků. Média občas používají pojmů a mluví o celých oborech činnosti, jimž lidé počítačově negramotní prostě nemohou rozumět.
Nejsem si jista, zda vůbec kdy v našich dějinách prošla lidská komunikace tak velkou proměnou, podle mého soudu knihtisk, telefon či rádio a televize sice přinesly velké změny, ale s počítači a chytrými mobily se to nedá srovnávat. Jsem přesvědčená, že o tom určitě existuje nějaká chytrá knížka, ale já na ni zatím nenarazila; ty, které znám, se sice podrobně zabývají třeba záludnými hrozbami vlivu elektronických sociálních sítí, ale samotnou existenci takové komunikace pokládají za samozřejmost.
Jak se ale jako lidská společnost vyrovnáme s tím, že to, co pokládáme za běžné, je pro značné skupiny lidí nedostupné a nesrozumitelné? Je to, řekla bych, snad ještě podstatnější rozdíl, než jaký vládne mezi chudými a bohatými – a ten už nadělal a dělá tolik zlé krve a společenských rozbrojů, že si s nimi nedokážeme dobře poradit. Dokážou média zprostředkovat těm „zaostalejším“, jak a o čem vlastně mezi sebou mluví ti „vyspělejší“? Mám z toho trochu těžkou hlavu, byť vím, že to nemusí být moje starost, že to budou řešit lidé chytřejší a vzdělanější, než jsem já. Doufám, že to už dělají.
LN, 16.10.2020