aneb Život začíná v šedesáti

Nevím jak vám, ale mně se to dobrodružství opravdu líbí, protože sny jsou tady podle mne od toho, abychom se je pokoušeli splnit a tento týpek je toho skvělým příkladem.

Pamatujete, jak loni před vánocemi sedmdesát dvouletý děda vlezl na Kanárských ostrovech do sudu a vydal se unášen pouze mořskými proudy skrze oceán? Jestli ne, tak tady o tom máte článek.

Tenhle bývalý výsadkář v důchodu to normálně dokázal a jak jsem se dnes dočetl, tak včera zdárně doplul do Karibiku. Klobouk dolů.

Tady máte fotky z jeho fayzbuk stránek.

Nevím jak vám, ale mně se to dobrodružství opravdu líbí, protože sny jsou tady podle mne od toho, abychom se je pokoušeli splnit a tento týpek je toho skvělým příkladem. I já mám nějaké a nejsou zase ani tak drahé na realizaci a ani tak extrémní, i když jistá fyzická zdatnost a příprava je k nim přece jenom nutná. K těm asi již nerealizovatelným bohužel patří sólo trekking skrze tibetské Himaláje k posvátné hoře Kailás, ale mám i pár jiných, jež bych s trochou vůle a štěstí ještě mohl zvládnout, což mne naplňuje zdravým optimismem styl život je krásný a stojí za to navzdory všemu.

Právě jsem popsal tu světle pozitivní stránku věci a abych byl objektivní, nezbývá mně, než se pustit i do té méně veselé. K podobnému výkonu musí mít člověk fůru času, takže pro nás většinové trouby typu Pepy Nováka tradičního, kteří aktivně celý život pracujeme a navíc ještě ke všemu jako blbé trubky poctivě platíme daně, zbývá k plánování snů tohoto ražení vlastně jen důchodový věk. No a když tak nejen já vidím, jak různí čiperní důchodci šplhají na Everest, plaví se v sudu přes oceány a já nevím co ještě, tak mne s hrůzou napadá, že to jistě vidí i naši milí politici a záda se mně naráz orosí potem ledovým. Od nepopiratelné skutečnosti, že to politici vidí, vede již jen malý krůček k tomu, aby si to dali v hlavě dohromady a začali jednat způsobem, jenž je u nich obvyklý. No a zde se dostávám k jádru celé problematiky, tedy k tomu, že bych se vůbec nedivil, kdyby se do důchodu šlo nejdříve tak v sedmdesáti, nebo kdyby se brzy důchod úplně zrušil.

Z počáteční euforie jsem tak postupně rychle dospěl do stavu totální deprese, sežvýkal jsem celou krabičku Xanaxu i s papírovým a umělohmotným obalem a momentálně strnule sedím na židli, hučí mně hrozivě v bedně a tupě hledím do stěny před sebou. Starému dobrému Jean-Jacques Savinimu i s tím jeho oranžovým sudem bych nejraději nakopal do zadku, dědek jeden prašivý.