Vzpomněl jsem si ještě na dva další rozhovory u příležitosti mých cyklistických výletů po české zemi.

Jednou jsem se projížděl v členitém terénu u německých hranic. Měl jsem v úmyslu prohlédnout si základy kostela ve městě Hrob, který roku 1614 katolíci luteránům zbourali. (Tato příhoda se pak vyvinula až ve třicetiletou válku). Trochu jsem zabloudil, a proto jsem zabrzdil u jedné paní a zeptal se jí:

„Prosím vás, jak se dostanu do Hrobu?“

Paní jedla vtipnou kaši, protože řekla:

„To musíte hodně kouřit a každý den se opíjet do němoty.“

Poněkud mě znervózňují policisté, protože čas od času se v médiích objeví děsivá zpráva o tom, jak s konzumentem dvou piv nemilosrdně zatočili a pěkně ho oškubali. Mnozí cyklisté se nechali zastrašit a žízeň hasí divnými nápoji v umělohmotných lahvích.

Jednou jsem si povšiml velmi hezké hospody, málem bych ji přejel. Dveře byly vlídně otevřeny a zevnitř se ozýval veselý hovor a cinkot půllitrů. Ale protože stálo vedle policejní auto, jel jsem raději dál. Za rok jsem tudy jel znovu a policejní auto tu stálo opět. Několik postarších občanů však toho nedbalo. Radostně popíjeli venku a kola měli opřená o klandr. Tak jsem si dal taky pivo. Staříkům asi zrovna došla témata, a tak se dali do řeči se mnou. Zeptal jsem se jich, proč tady to auto pořád stojí. Odpověděli:

„No protože je hned vedle policejní stanice.“

A skutečně – po chvíli vyšel z domu policista a zamířil k automobilu. Jeden stařík zvedl půllitr a vykřikl:

„Nazdar, Vašíku!“

Policista neodpověděl, vlezl do auta a odjel. Znovu se ukázalo, že člověk by neměl být hodnocen podle toho, do čeho je oblečen.