Protože jsem se stačil narodit se v první polovině minulého století, mohu dosvědčit, že cyklistické poměry se u nás hodně změnily (ale takových by bylo ...).

V 50. letech jezdili hoši na kole Pionýr nebo na kolech pro dospělé. Vhodnější bylo dámské kolo, protože u pánského kola kvůli rámu nohy někdy na šlapky nedosáhly. V takovém případě se muselo šlapat pod rámem hodně nakřivo šejdrem. V dorosteneckém věku pak pánské kolo umožňovalo vozit ještě další osobu na rámu, asi tak jako král Miroslav princeznu Krasomilu na koni. Nebylo to moc pohodlné – jeden musel šlapat s nohama „do O“ a druhý musel dávat pozor, aby paty nebrnkaly o dráty. Protože rám tlačil do zadnice, nedalo se to dlouho vydržet. Na řídítkách se nacházely jen dvě vymoženosti: zvonek a přední brzda. Ta se ale většinou nepoužívala, brzdilo se zablokováním zadního kola zpětným chodem šlapek. Místní frajeři, kteří se projížděli ve své obci, vplétali do zadního kola barevné drátky, a když se objevily favority s berany, obraceli řídítka vzhůru a jezdili vzpřímeně. Favority byly vybaveny přehazovačkou, která však s oblibou lítala do drátů.

Tu a tam zazněl velmi chabý humor. „Točí se ti zadní kolo!“ křičeli uličníci na cyklistu. Nebo také: „Přidej! Budeš v Dikobrazu!“

Místo svodidel lemovaly silnice bíle natřené kamenné patníky, kdo se do nich naboural, měl z předního kola osmičku. Asfaltem se na silnicích neplýtvalo, často býval nahrazen štěrkem, který rozhazovali cestáři, a ve městech dlážděním. Nejhorší byly velké kostky s širokými mezerami, kterým se říkalo „kočičí hlavy“. O defekty tak nebyla nouze. Tehdy přišla na řadu brašnička s nářadím zavěšená pod sedlem a k nalezení dírky v duši byl nezbytný potok, rybníček, hluboká louže nebo ochotný občan s umyvadlem.

Přesto bylo na silnicích snad o něco bezpečněji. Řidiči se nechovali ohleduplněji, ale bylo jich mnohem méně a jejich auta byla už z dálky slyšet. Dnešní auta jsou zákeřnější – přibližují se zezadu tiše a rychle a cyklista tak musí každou chvíli házet hlavou přes levé rameno, aby měl přehled.

Zahnat žízeň se dalo skoro v každé obci, za vlády komunistů se hospody nalézaly i tam, kde se nevyplácely. Zahradních restaurací bylo jak šafránu a posezení před hospodou na chodníku neexistovalo. Muselo se jít do zahuleného prostoru uvnitř. Pijáci tenkrát nečuměli na televizi, ani neházeli šipky. Besedovali a hráli karty, někdy zazněla harmonika. Hospodští se ochotou nepřetrhli a některý půllitr měli i puklý, ale zato chtěli za velké pivo jen 1,70 Kčs.

To ale dnešní cyklisty většinou moc nezajímá, protože místo piva usrkávají divné nápoje z umělohmotných lahví. Někteří mají tekutinu umístěnou v nádržce v batůžku na zádech, z níž je vyvedena hadička k ústům, a cyklista tak může harmonicky sát výživné látky za jízdy. Člověk s kolem se tak podobá dokonalému stroji, jednou snad bude mít v hlavě místo mozku počítač.

Když dnešní typický cyklista zahajuje svou jízdu, je to podobné, jako když pilot usedá do bitevního letounu. Speciální oblek zmenšuje pocení a možnost prochladnutí, rukavice zmírňují otřesy, přibývají stále nové doplňky a zlepšováky. Na nose spočívají tmavé brýle, které cyklista nesundává ani za šera, ani za deště. Brýle zabraňují muškám vlétnout do oka, ale zároveň znemožňují vidět svět ve skutečných barvách. Díky helmě a tmavým brýlím má současný cyklista zdánlivě zvětšenou hlavu a podobá se tak trochu mimozemšťanu. Staly se sice řídké případy, kdy helma (nebo přiíba) zabránila neštěstí, ale většinou otlačuje hlavu zbytečně. Proč by měl pokročilý cyklista padat a proč by si jeho přejetím měli řidiči komplikovat život? Ještě si pamatuji, jak se ve filmovém týdeníku Jacques Anquetil řítil dolů v Pyrenejích jen v malé čepičce.

Současný cyklista vyhledává značené cyklostezky, kolemjedoucí auta ho znervózňují.

S kola sesedá málokdy – když se chce občerstvit nebo naopak vyčůrat, když si všimne nějaké památky, někdy na křižovatce. Než aby dopřál svým věčně přiohnutým nohám změnu, raději vyšlápne hlemýždím tempem sebeprudší kopec. Tlačit kolo je pro něho trapné faux-pas. Chápu to jen u tlouštíků, protože vždycky je snadnější břicho vozit než nosit.

Svůj život si bez kola nedovedu představit, ale současný masový rozmach cyklistiky a její uniformitu sleduji se smíšenými pocity.