FEJETON: Což se vrátit k starým dobrým zvykům?
Středověké soudnictví totiž neuznávalo moc dlouhodobé tresty, protože ty příliš zatěžovaly městskou či státní kasu. Takže ti, kteří nebyli odsouzeni k trestu smrti, stávali často na pranýři. Muselo to být strašné. Účelné a krásně očistné na tom bylo to, že odsouzení, připoutaní k pranýři, měli ještě jednu povinnost. Museli kolemjdoucím vyprávět o svém provinění a prosit je za odpuštění. Byl-li někdo nemluva, vyprávěl o jeho prohřešku kolemjdoucím biřic. Nu, zřejmě se něco podobného znovu nepovede. Před více než dvěma sty lety se to zdálo kruté císaři Josefu II., který pranýř zrušil. Sociologové tvrdí, že pranýřem v dnešním slova smyslu jsou média. Jistě, ale každý noviny nečte a navíc jsou drahé. Mají také krátkou životnost. Jak říkával svého času ministr Pavel Dostál, kritický článek je třeba vydržet jeden den. Neb druhý den se do novin, které článek otiskly, balí v holešovické tržnici mrkev.
Kdyby byly pranýře alespoň v krajských městech, mohly by se do nich pořádat zájezdy. Rozhodně by se takto zvýšil cestovní ruch. Krajská města by se mohla předhánět v tom, koho významného získají pro svůj pranýř. Určitě by se přidala i další města s významnými provinilci. Některým odsouzeným by se mohl zmírnit trest, kdyby svá provinění popisovali třeba v angličtině nebo v ruštině. Nu, ani se mi tu myšlenku nechce domyslet. Neměli to naši předkové špatně vymyšleno, že?
