...jednomu, není dovoleno jinému. Tak se to sešlo v jeden den. Čtu ve zprávách, že jistou paní Bartonovou odchytili lapiduchové a zavřeli ji do blázince, protože pobíhala po dvoře a ječela, že se blíží konec světa a že všichni umřeme. No a hned vedle stálo, že vědci zjistili, že jsme dvě a půl minuty od půlnoci, tedy že jsme od atomové smrti fous a něco.

O těch hodinách posledního soudu slýchám od dětství. Byl jsem chlapeček vnímavý a vždycky jsem se zajímal o to, co se děje, a tak mi tenhle Doomsday clock nemohl uniknout. Čtu, že autoři těch pochmurných hodin je nastavili na dvě minuty od dvanáctky v roce 1953. Ta padesátá léta mám pořád v paměti, vnímal jsme je dětskýma očima a dětskou myslí a jedno i druhé bylo velmi pozorné. Ona to byla tenkrát opravdu hrůza. Lidi si kupovali zásoby soli, protože se říkalo, že je dobré posypat solí střechu, že po tom ten atomový výbuch nějak uklouzne. Moji rodiče schovávali na půdě ve velké bedně vajgly, protože až bude válka, nebudou k dostání cigarety. V roce 1956 byla Suezská krize. To mi bylo jedenáct, chodil jsem do páté třídy a o přestávce jsme s chlapečky a holčičkami, rohlík v ruce, řešili, jestli bude válka nebo nebude. Pamatuju si dokonce, že jsem tvrdil, že nebude, ale věru už nevím, jak jsem k tomu dospěl. Svět klopýtal od jedné krize ke druhé. Karibská krize, to bylo opravdu o prsa, a berlínských krizí bylo několik. To si dneska už nikdo nedovede představit, že v ulicích Berlína patnáct let po válce stály tanky proti sobě, s bílou a rudou hvězdou.

Čtu, že oni vědci, co obsluhují Doomsday clock, fyzikové, ekologové a nobelisté, v roce 1991 odtáhli ručičku jako na 17 minut od půlnoci. Tomu bych rozuměl, že ji odtáhli. To byla nádherná doba iluzí až naivních. V té době jsem se jako novopečený novinář politických novin dostal až do bunkru NORAD, to je ta umělá jeskyně hluboko v horách, odkud by se válka řídila, kdyby ručička fakt skočila na dvanáctku. Přijal mě velící admirál a já naiva jsem se ptal, kdy to tu přijde ke zrušení, protože proč takovou nákladnou věc vydržovat, když už teď bude pořád mír. No a on se kupodivu nesmál a trpělivě mi vysvětloval, že se odsud sleduje letecký provoz a chytají se odsud pašeráci heroinu, co lítají z Kolumbie na sever.

Iluze odešly do zapomnění, svět šel dál a teď tady čtu, že jsme na tom v podstatě stejně jako v dobách mého dětství a raného mládí, když si lidi nakupovali sůl a schovávali vajgly a nad Evropou kroužily patrolující bombarďáky s vodíkovými bombami v pumovnicích. Připadá mi to, mírně řečeno, přemrštěné. Jako by se víc blblo, tak mi to přijde a začínám si dokonce i myslet, že Nobelova cena neznamená, že ten člověk není padlý na hlavu. Chudáka paní Bartonovou zavřeli do blbince. Doomsdayoví vědci se snaží, abychom se tam dostali taky.

LN, 30.1.2017