Před několika dny jsem viděla v televizi ekonoma Tomáše Sedláčka. Mluvil o tom, jak to podle jeho názoru bude vypadat, až covidová pandemie pomine nebo poleví. Zaujalo mě to nejen proto, že z Tomáše Sedláčka občas vypadne něco zajímavého, co mě přinutí k přemýšlení (proto ho také mají média ráda), ale i proto, že se taky zabývám všelijakými úvahami o tom, co přijde, až skončí pohroma, která nás sužuje. Je pro mne velkou útěchou představovat si, jak se spousta věcí zase vrátí k normálu. I když jsem, přiznám, trochu podezíravá: to, co přijde po krizi, většinou nebývá stejné jako to, co bylo před ní.

Pan Sedláček mě překvapil: projevil naději, že už se nevrátí ten „nenormální“ způsob chodit do práce, na jaký jsme byli zvyklí. Ušetří se na všelijakých kancelářích, na jejich vytápění, na ježdění z práce a do práce, a ještě vyjmenoval nějaké výhody, které už jsem zapomněla. Konference budou přes internet… určitě takové vyhlídky znáte taky. Komické na tom ovšem bylo, že neměl dobře nastavený Skype, takže některá slova byla nesrozumitelná. Jako by chtěla skutečnost popřít to, co říkal – kdyby se konference odehrávaly v takovém modu, měly by zhruba poloviční smysl. Ano, já vím, že program se dá nastavit a že nějaké to slovíčko si člověk domyslí, ale stejně to působilo legračně.

Velice jsem s ním nesouhlasila – ne kvůli nedokonalému provozu, ale v obecnější rovině. Sama jsem chodila do práce na poštu a do redakce novin (krátce taky do ministerské kanceláře, ale to pro dnešek nechám stranou). Co se dá na poště dělat elektronicky, to se už dělá, vyzvednout si balíček, který pošťák nedoručí, asi elektronicky nejde. A novináři asi taky těžko mohou trvale pracovat z domova, na výsledku je to obyčejně vidět. Mají-li vytvářet nějaké společné dílo, je dost potřeba, aby spolu přitom mluvili.

Hlavně si ale myslím, že člověk je tvor pospolitý, že se lidé spolu potřebují stýkat. Omezit styky na telefon a počítač je podle mého soudu velmi ochuzuje. Ona stačí už ta rouška, není mi příjemné s někým mluvit a nevidět, jak se dotyčný tváří. Že bychom si na to měli natrvalo zvyknout? To se mi nechce líbit. A děsilo mě vídat, jak v kavárně sedí u jednoho stolu několik lidí a všichni se hrabou ve svých chytrých telefonech.

Lidská potřeba pospolitosti není nijak nová, není spojená se vznikem kaváren, je odvěká, tvoří součást naší bytosti. Opravdu by měla zmizet? A dokonce by to mělo být žádoucí? Těžko si to dovedu představit. Nerada bych se dožila toho, že by člověk seděl pořád jen doma u počítače a občas si šel zacvičit. Jak se tak ale rozhlížím kolem sebe, řekla bych, že to nehrozí. Naopak se mi zdá, že lidé, které znám, se stýkat chtějí a vůbec nemají v úmyslu se bez toho do budoucna obejít. Nemluvím teď o demonstracích a protestech, jen o běžném přátelském setkávání a pobývání. Možná žiju v nějaké staromilské bublině – ale jsem za ni velmi vděčná.

LN, 15.1.2021