Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Nebo já viděl v kostele turistu jíst brambůrky. Asi to považoval za křesťanskou hodnotu. Muslimové by s ním rychle zkoncovali. My křesťané odchovaní sekularismem mu popřejeme dobrou chuť.

Dokud nebude důsledně provedena odluka církve od státu, je kostel zároveň turistická atrakce. Turisté přicházejí i ze zemí, kde nejsou stejné zvyky jako u nás, a pokud tam nebyla tabulka se zákazem konzumace, nemusel si být vědom, že by dělal něco špatného. Pobouřil by vás stejně turista, který by jedl např. ve Stonehenge?

Skvělé.

Až na to "musejí", i když to prý už je také spisovné.

Já myslím, že "musejí" bylo spisovní vždycky. Teď jsem dokonce narazil na bakalářskou práci "Konkurence variant oni musí a oni musejí v dialogických textech internetové televize DVTV".

Dost často s názory paní senátorky nesouhlasím, ale tady musím zhluboka přikyvovat.

Nějak se nám vytratila ta elementární slušnost v podstatě ve všem. Od úcty k národním symbolům a vrcholným politikům přes bezohlednost na ulicích až po oblékání na veřejnosti. Proto mám tak rád dobu před sto lety, kdy prezident byl opravdu milovaný symbol státu, lidé měli k sobě blíž a na starých snímcích městského života vidíte pány v oblecích, s kloboukem a hůlkou a dámy ve společenských dlouhých šatech s kloboučkem a slunečníkem.

Myslím, že lidé té doby by nám vůbec nerozuměli.

Otázka je, jestli si tu dobu poněkud neidealizujete.

Patrně mi to nebudete věřit, ale viděl jsem vdovu, která na pohřbu manžela vytáhla s kabelky mobil. Zda chatovala nebo hrála hry nad hrobem manžela, bohužel nevím.

Tajak Roubitschkovi jedou vlakem:

- Na co myslíš, Iciku?

- Ale přemýšlím, co bude, až jeden z nás umře, Sára.

- A na co jsi přišel?

- Asi se odstěhuju do Berouna.

Danielo, rozuměla byste si s jednou mou kamarádkou. Ta pletla i v kině.

Vytáhla tak pletení taky na promítání (tuším to byl tehdy Stalker) na jedné sci-fi akci. Vedle sedící fantazák ji chvíli zaujatě pozoroval, pak vylovil zpod židle tašku kroužkových podložek., chopil se kleští a jal se pracovat na takové té košili - kroužkové zbroji.

Přiznám se, že ve svém věku a chorobách je pro mne užitečnější se dívat kam pokládám nohy. Takže pohledy do odhalených výstřihů už pro mne nemají takové kouzlo. I když nepochybě přitahují pozornost a já jsem nebýval jiný. Ostatně na esteticky dokonalou věc se člověk rád podívá. A je chvályhodné, že některé mladší ženy nám tohle potěšení poskytují. Vždyť tak nějak s obdivem počítají.

Předstírat, že je tomu jinak, je pokrytectví. Dělat to diskrétně je slušnost. Diskrétnost je v různých prostředích a při různých situacích definovaná různě - vystihnout to je umění. A kdo neumí, ten... vždyť víte. Tak prosté to je.

Nedávno jsem tady psal, že úctu si člověk musí zasloužit. Možná nejenom člověk. A možná by se měli naši představitelé při tom svém chytračení, ohýbání si zákonů podle vlastní potřeby a tragikomickém chování ve sněmovně začít zamýšlet, jestli za ten nedostatek úcty k symbolům, které mají reprezentovat, náhodou nestojí oni.

On ten dobře sepsaný projev při státním výročí všechno nevyžehlí.

Bez úcty vůči Stvořiteli vše marnost nad marnost.