Můžete klidně pokračovat ve čtení, řeč totiž nebude o bezdomovcích, jak asi mnohé čtenáře mohlo napadnout. Řeč bude o nás. O tak říkajíc normálních občanech. Domníváte se, že stačí ráno a večer sprchu, poté vhodný deodorant a parfém, a máme vystaráno? Že nebudeme, s prominutím, zapáchat? Ale kdeže. Pot sice není cítit, alespoň pokud je čerstvý a pokud jsme neměli večer pivo a topinky nebo bramboráky. Obáváme se toho, že budeme své okolí obtěžovat tím, že jsme nepříjemně cítit? Ano, obavy jsou někdy na místě. Když jedna moudrá paní zjistila, že je jí manžel nevěrný, tvářila se, jako že nic neví, jen každý den uvařila jídlo s česnekem.

Důkazem toho, jak je náš čich důležitý smysl a jak jsme my sami citliví na jeho vjemy, je i to, že když někoho nesnášíme, máme po ruce zaběhané úsloví „nemohu ho ani cítit“. Bylo by ale dobré vědět, že potit se je nejenom normální, ale i zdravé, záleží jen na okolnostech. Nicméně nadměrná tvorba potu může být příznakem nějaké zdravotní poruchy, a jestliže je i čerstvý pot cítit štiplavě nebo jinak nelibě, stálo by za úvahu zeptat se svého lékaře, zda nejde o nějaké onemocnění.

Řekli jsme si, že pot normálně nevnímáme čichem, ale v pubertě (kdy jindy) je tomu jinak. V souvislosti s hormonálními změnami se zvyšuje tvorba tělesného pachu. A právě jedinečná vůně určité osoby hraje roli při výběru partnera. V rámci jednoho výzkumu čichala skupina žen k látce, která vzniká odbouráváním mužského hormonu testosteronu. Nálada žen se zlepšovala a reagovaly až lehce vzrušeně. Pot je tedy sexy. Nabízí se otázka, nepřeháníme-li to někdy s až úzkostlivou hygienou. Když úplně potlačíme osobní pachy, nemůže se stát, že nezareagujeme včas odmítavě a neuděláme chybu při výběru? Nemůže nastat situace, kdy nepřehlédneme nebo přesněji řečeno doslova nevycítíme nějaký varovný signál?

Nepřibývá rozvodů právě proto, že máme tak snadný přístup ke koupelně a svou skutečnou tělesnost maskujeme oblakem příjemných vůní, které s „člověčinou“ vůbec nesouvisí? Dříve lidé neměli možnost dodržovat taková hygienická opatření jako nyní. Pro vodu se chodilo na venkově v lepším případě na dvorek, v horším až do obecní studny. Ani ve městě nebývala koupelna součástí každého bytu, někdy ani vlastní vodovod a pro vodu se chodívalo na společnou chodbu.

Za starých časů se lidé koupali nejvýše jednou týdně. To se do plechové vany nanosila teplá voda a vykoupalo se v ní nejmladší dítě. Pak se postupně přilévala další horká voda (hřála se na kamnech, ve kterých se topilo uhlím), v níž se postupně koupaly větší děti, pak tatínek a nakonec maminka, případně ještě dědeček a babička. Pak se v téže vodě namočilo špinavé prádlo a druhý den bylo velké praní. Nepřeháním. Jako malá jsem to zažila.

No a jak to bylo s tím osobním pachem? Údajně se dochoval Napoleonův dopis, který zněl „Josefino, nemyj se, vracím se domů“! A mimochodem – můj dědeček voněl jako hořké mandle.