16.12.2019 | Svátek má Albína


FEJETON: Chybami se člověk učí

30.5.2018

Přijel jsem na chalupu a protože zrovna pršelo, nemohl jsem se věnovat všem těm obludnostem, které mi za posledních pár týdnů nevyhnutelně vyrostly na zahradě. I padl můj zrak na dvě velké, úhledné papírové krabice, které jsem na chalupu dopravil už někdy v zimě. Skrývaly v sobě budoucí skříňku na nějaké harampádí, která měla být umístěna v předsíni. Zakoupil jsem tu věc v jednom známém severském obchodě s nábytkem, který je proslulý tím, že si vezme za zboží peníze a řekne vám, ať si to smontujete dohromady sami.

Nu co, nebylo to poprvé, co jsem u nich něco nakoupil, tak jsem se dal okolo šesté večer chutě do práce. Nejdůležitější bylo dostat se k návodu, abych vůbec věděl, co mám dělat. Byl vpravdě multikulturní, ani slovo v nějakém jazyce, jen obrázky nějakých desek a latěk, šroubů, vrutů a dalších nepojmenovatelných věcí, a všechno bylo propojeno množstvím podivně směřujících šipek. Také tam byly obrázky potřebných nástrojů. Kladivo, křížový a plochý šroubovák. Jen na lepidlo tam poněkud pozapomněli.

Za dvě hodiny usilovné práce a příslušného klení jsem se dostal k bodu 6 z celkem dvaceti devíti. Všiml jsem si, že materiál je převážně mizerná dřevotříska, obalená plastovou fólií, která měla vzbudit dojem toho nejlepšího laku. Jenže když jsem podle pokynu v bodu 6 zašroubovával nějaké podivně vysoké šrouby do desek, uvolnilo se všechno, co jsem dal dohromady v bodu číslo 4. První má myšlenka byla – lepidlo. Ale víte, jak to je. Lepidlo, kterému řemeslníci říkají bizón, jsem zrovna doma neměl, a ze zkušenosti vím, že všechno ostatní dříve nebo později selže. Tak jsem to gumovým kladivem nějak stloukl dohromady a doufal, že až to bude celé hotové, tak to bude nějakou nadpřirozenou silou držet. I přistoupil jsem k bodu č. 7, který spočíval v natlučení plastových patek na spodek noh té skříňky. Ovšem ouha, hned ta první noha, která byla náhodou vyrobena z nefalšovaného dřeva, praskla. A vznikla puklina.

Zanedlouho mi na pravé dlani od usilovného šroubování naskočil puchýř a praskl. Za moment se ukázalo, že body 13 a 14 budou také ke svému splnění potřebovat lepidlo. U bodu číslo 17 mi na dlani naskočil druhý obrovský puchýř. Když jsem se pak snažil vší silou vyhovět bodu č. 21, praskl mi i ten druhý puchýř. Mírně zmrzačen, a za neustálého studování návodu, jsem přesto zatvrzele pokračoval dál. Ten návod, ačkoli na první pohled vypadal „jako pro blbý“, se na svém konci začal podobat Foglarovu ježku v kleci.

Nemyslím si, že jsem zrovna vyložený nešika. Kdysi jsem si dokázal postavit několik radiopřijímačů a také několik zesilovačů na provozování muziky. Nakonec jsem si vyrobil dokonce i magnetofon, a musel jsem kvůli tomu zvládnout i základy práce na soustruhu. A vůbec jsem se technických věcí stačil naučit za život docela dost. Ale co je moc, to je moc.

Kapituloval jsem. Hromádky šroubů, svorek, pantů a kdoví čeho ještě jsem něžně uklidil, desky budoucí skříňky postavil stranou, prasklinu v noze almary slepil vteřinovým lepidlem a sevřel svorkou. Ženě jsem těsně před půlnocí pravil, že ložnice je její, já že jdu psát fejeton.

Vzpomněl jsem si totiž, že jsem pouhý den předtím dostal mailem od svého kamaráda Petra Adlera z Kanady velmi ponurou analýzu Judith Bergmanové z newyorského Gatestone Institutu s názvem „Švédsko ve volném pádu“. Autorka charakterizovala situaci ve Švédsku tak, že v té zemi dochází paradoxně k tomu, že místo toho, aby se příchozí muslimové snažili integrovat do švédské společnosti, jsou to naopak Švédové, kteří se díky své socialistické vládě a její politice musí ve skutečnosti sami podvolovat všem možným muslimským požadavkům. Vláda tak krok za krokem nutí domácí, většinou mlčící obyvatele, kteří si odvykli zajímat se o politiku, aby se přizpůsobili muslimskému světu nezvaných příchozích.

Není divu, že jsem si to pak propojil s kvalitou onoho švédského výrobku, s nímž jsem celý večer zápasil a vlastně doteď nejsem hotov. Pokud si severští euromarxisté představují budoucnost Evropy takto, tak já jsem s jejich výrobky nadosmrti skončil.

Kdybych byl chytřejší, zadal bych výrobu skříňky místnímu truhláři. Pravda, byla by asi o jednu nebo o dvě tisícovky dražší, ale byla by to poctivá práce z poctivého dřeva, po dokončení by se neviklala a já mohl ušetřit spoustu drahocenného času.

A jelikož čas jsou peníze, vlastně bych si tím vydělal možná i víc, než jenom na toho truhláře.



12 tipů na dárky pro kluky, které potěší
12 tipů na dárky pro kluky, které potěší

Možná stále přemýšlíte, co koupit malému nezbedovi pod stromeček. Máme pár tipů, které budou trefou do černého.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.