FEJETON: Chyba v Matrixu
Myšlenka, že nežijeme reálný svět a že naše smysly jsou šáleny, není nikterak nová a originální, jen ji tvůrci trilogie, bratři Wachovští, zpopularizovali a zpeněžili. Má svůj půvab a je zajímavá minimálně tím, že ji nelze vyvrátit. Je pravděpodobné, že ještě v tomto století se dokonalá virtuální realita stane nebezpečnější závislostí než drogy. Za pomoci nanotechnologií bude možno cíleně dráždit jednotlivé receptory smyslových orgánů a realitu simulovat tak dokonale, že nepůjde odlišit vjemy umělé od pravých.
Jistě to zprvu bude jen atrakce pro movité, ale jako každá technologie se i tato kratochvíle stane časem dostupná všem. Je libo zabojovat si u Little Big Hornu? Za příplatek budete moci skalpovat generála Custera. Nebo se podíváme do římského nevěstince? Nebojte, kondom potřebovat nebudete, naše holky jsou zdravé. Ale jistě nepůjde jen o zábavu. Autoškola? Pilotní kurs? Operace mozkové výdutě? Všechno si budete moci vyzkoušet nanečisto.
Před časem se mi v zaměstnání přihodila podivná věc. Potřeboval jsem cosi vytisknout na tehdy ještě pravěké jehličkové tiskárně s rolí dvojitého papíru s perforacemi po krajích. Aniž bych kromě přepnutí čudlíku z polohy off do polohy on cokoli dalšího udělal, začala tiskárna sama tisknout. Aha, někdo nechal tiskové dokumenty ve frontě. Odtrhl jsem vyjetý papír a nevěřícně zjistil, že je celý potištěný jménem mého kamaráda ze školy. Má neobvyklé jméno, ověřil jsem si, že nemá žádného jmenovce. Nikdy u mě v práci nebyl, nikdo z kolegů ho neznal. Připojení k internetu jsme tehdy ještě neměli. Záhada. Přemýšlel jsem o tom hodně a vysvětlení mě nenapadlo. Příhodu jsem tedy zařadil mezi Bermudský trojúhelník a kruhy v obilí.
Nedávno mi přišel syn ukázat esemesku, které nerozuměl. Jak by mohl, byla to zpráva z banky o pohybu na mém účtu, jakých mi chodí několik do týdne. Problém ovšem byl, že tentokrát přišla synovi. Jak se taková věc může stát? Syn má můj starý telefon, ale proč najednou z ničeho nic banka pošle zprávu na jiné číslo? Bankovní tajemství je choulostivá věc, a tak jsem si hned druhý den, pěkně nabroušený, šel stěžovat na pobočku. Pane, řekli mi poté, co prověřili všechna má data. My ale u vás jiné než vaše současné číslo uvedené nemáme. No to snad ne, tak jak jste tedy mohli poslat zprávu na mé staré číslo mému synovi, když ho tu nemáte? To je nesmysl, zprávy generuje počítač a ten je posílá stále na stejné číslo. Ale běžte si stěžovat na centrálu. Šel jsem. Dozvěděl jsem se totéž, a to i písemně. Prý jsem tu zprávu synovi musel přeposlat já sám. A když ne, ať se tedy obrátím na operátora. Mimochodem, obě čísla jsou služební, tedy operátor neví, že je užívá jeden člověk, respektive napůl se synem. Záhada, kruhy v obilí.
Krátce po tom jsem vezl stopaře, asi dvacetiletého kluka s dredy a brýlemi, a do toho zavolala slečna z mojí banky, že zkoumá spokojenost klientů. To si tedy, chudák holka, vybrala toho pravého klienta, sjel jsem ji na tři doby, schytala to za celé prohnilé české bankovnictví. Stopař z toho byl trochu vykulený, a tak jsem mu vylíčil svoji anabázi se zatoulanou bankovní esemeskou a přidal jsem i tu starou příhodu se záhadnou tiskárnou. Pohlédl na mě s úsměvem, jakým se dívají světa znalé děti na blbé rodiče, a utrousil, že by mě takové věci snad neměly překvapovat. Jak neměly? A jak mi to tedy vysvětlí? To je snad jasný, ne? Chyba v Matrixu.
