FEJETON: Chvála chvály
Karpenková-chalupa foto: Neviditelný pes
Už vás dneska někdo za něco pochválil? A co vy? Nešetříte pochvalami? Dnes již zesnulý psychiatr doktor Miroslav Plzák kdysi radil, že při soužití s mladými je třeba pouze „chválit, chválit, chválit“ a že to prý funguje. To se netýká pouze mezigeneračních vztahů, ale platí to vždy a všude. I děti je žádoucí vychovávat systémem povzbuzování a chvály. Kritika, napomínání a poradenské služby jsou nežádoucí. Kdosi rovněž řekl, že radit bychom měli až tehdy, kdy předchází otázka. To jsou nezpochybnitelná moudra, jde o to, zda se jimi dokážeme řídit.
Vždycky je možné najít slova chvály − je někdo nevzhledný? Třeba je mimořádně hodný. Nemehlo může být chytré jak opice a ten, kdo má „IQ 5“, zas může být zručný manuálně. Vždy je možné říci: „To se ti opravdu povedlo“ (bez ironie, prosím), nebo „děti měly velkou radost, když jsi s nimi včera ...“, „tohle by mladí neznali ...“, „tohle by staří nezvládli ...“, „moc se těším, že zase někdy spolu ...“, „to bylo od tebe opravdu ...“. Chybějící si doplňte, prosím, podle svého. A když nikdo nepochválí nás? Můžeme se přece pochválit sami, přestože se říká, že samochvála smrdí. Jestliže to neudělá nikdo jiný, musím to za něj udělat já.
Snad máme pocit, že si náš protějšek žádnou chválu ani nezasluhuje, a může to být dokonce i pravda. To ale neznamená, že ji nepotřebuje.
